Po setkání s Ivetou, která se stala bezdomovkyní a žije životem, který by nechtěl nikdo z nás žít, jsem s jejím souhlasem uveřejnil celý náš rozhovor. Najdete jej na pokračování na portálu www.ctidoma.cz v šesti částech. To byl příběh Ivety.
Ale co muži, chlapi, ale i mladíci bez domova? Jak oni na tom jsou. Mají výhodnější postavení, či jiný pohled jako bezdomovci oproti ženám? Pro porovnání jsem vyzpovídal jednoho mladšího muže, který stejně jako Iveta souhlasil s rozhovorem a s jeho uveřejněním. Posuďte už sami kdo s koho.
Bezdomovec Jirka, jak se hoch jmenoval, také neměl dosud snadný život. Je mu dnes 23 let, je sám, nemá moc kamarádů, žije a tráví noci pod širým nebem. Od 19 let odkázán jen sám na sebe. Chvilku jsme se slovně otrkávali, a asi po půlhodině hovoru o všem i o ničem, začalo odpoledne plné mých zvědavých otázek, a jeho odpovědí na ně. Prozradím předem, nic pro zasmání. Pro lepší komunikaci mi Jirka navrhl tykání. Mluvil tichým hlasem, mluvu měl na to, že žije 5 let mezi bezdomovci docela slušnou, měl správné postřehy, názory, až jsem se divil proč tak skončil. Z jeho řeči bylo jasné, že si nic nevymýšlí, ale říkal vše na plno od srdce tak, jak to cítil, chce říci, a svěřit se.
Jirko, jsi 5 let bez domova, odkud pocházíš?
Narodil jsem se v Brně. Mám staršího bráchu, ale nestýkáme se a vůbec nevím kde je. Bydlel jsem s našima v Brně až do 19 let. Potom mě naši vyhodili, zřekli se mě a tak jsem cestoval stopem a na černo po celých Čechách, až jsem zakotvil zde, v Praze. Moc se mi tu nelíbí, je tu zmatek, moc lidí, nikdo na nikoho nemluví, vše je daleko, nikdo nemluví, ale co mám dělat. Je to na hov…
Mohu vědět, zda jsi vyučen, a z jakého důvodu tě rodiče vyhodili na ulici?
Mám za sebou základku a mám i gympl. Bavila mě angličtina, hrál jsem basket, a dělal jsem do muziky. Dali jsme s kámoši dohromady kapelu, já hrál na bicí.
Po těchto slovech jsem na něj strnule doslova čučel, a nechápal jsem, kde nastala ta osudová chyba v jeho životě. Záhy jsem pochopil.
