Právě kaštany a žaludy si měl nedávno přinést do školy náš Vojta. Bohužel jsem zrovna byla s mladším synem v nemocnici, takže tato zdánlivě banální povinnost připadla na babičku s dědou, mé rodiče.
Vojta si večer před spaním vzpomněl: „Babi, já mám mít na středu do školy kaštany, žaludy a šípky. Co je zítra za den?“. Babička s hrůzou konstatovala, že středa, ale slíbila Vojtíškovi, který by bez toho neusnul, že to s dědou nějak vymyslí. Vzhledem k tomu, že měl Vojta výtvarnou výchovu až čtvrtou hodinu, stačí, když mu to všechno přinesu do školy o velké přestávce, řekla si babička.
Děda plní domácí úkol
Ráno si děda nařídil s reptáním o „pěkných blbostech“ budíka na šestou hodinu a rozjel se po okolí shánět požadované plody. Bohužel kaštany byly v parku, kde se jich normálně povalovala na zemi spousta, vysbírané asi od ostatních školáků. Tak tam aspoň natrhal pár šípků. Najezdil tak 20 kilometrů kolem města, ale bohužel se vracel bez kaštanů a žaludů. Ještě se při zpáteční cestě stavil kousek od sídliště, kde jeden velký jírovec roste a děda doufal, že pod ním pár kaštanů objeví.
Pomocnice tyč od volantu
Kaštany tam sice byly, ale dost vysoko na stromě a děda neměl bohužel při ruce nic, čím by je ze stromu shodil. Sídliště bylo zrovna kvalitně uklizené, žádný klacek se v okolí kupodivu nepovaloval. Chvíli přemýšlel a pak přišel na to, že použije tyč na zamykání volantu. Vyhodil ji do vzduchu a čekal, kolik kaštanů spadne. Na chodníku ovšem přistála s rachotem nejprve tyč, která se rozbila o obrubník, a pak po chvilce jeden kaštan. I když byl už v tu chvíli dědeček dost rozčilený, nevzdal to, protože pár kaštanů prostě přinést domů musel. Zajel proto autem až pod strom, vylezl na střechu a na kaštany na spodní větvi s velkým úsilím přeci jen dosáhl. S rozbitou tyčí, asi deseti kaštany a hrstí šípků se děda vrátil domů, a to patřičně naštvaný (samozřejmě na babičku, nikoliv na Vojtíška).
