Dny na začátku ledna nového roku, kdy se to všechno poto, pomalu plynuly za sebou v šedi zimních dnů. Z práce mě čekala nezáživná cesta domů, což znamenalo jít na tramvaj, na metro, a po pár desítkách metrů do areálu ubytovny. Zde se krčily tři stavební buňky, kde jsem našel dočasný domov. Moje partnerka náhle zemřela a její děti mě vyhodily z jejího rodinného domu hned po pohřbu na ulici. Žili jsme roky, jak se říká na psí knížku, a neměl jsem tam trvalé bydlení.
Ze začátku jsem si říkal - to je super, našel jsem si střechu nad hlavou, mám klid, nějaké to zázemí, venku i sezení před vchodem do buňky, ale to je tak na chvíli. Když je člověk navyklý na jistý životní standart, a nevzdá to v životě, dojde k závěru, že toto bydlení není to pravé ořechové.
Začal jsem pokukovat po klasickém pronájmu bytu, nebo části bytu, anebo snad kdyby se dařilo i v rodinném domku. Jelikož jsem nebyl varován, neznalý informací od lidí co toto taky zažili, tak jsem si opsal pár telefonů a jal se obvolávati. Samozřejmě jsem si fandil. Nekuřák, abstinent, pracující, tak jsem si řekl, že žádný problém nebude.
Byl problém, a to obrovský.
„Dobrý večer,“ ozval se v jednom telefonickém hovoru milý ženský hlas. Zeptal jsem se, zda inzerát, který jsem četl v inzerci na pronájem místnosti, stále platí, a zda mám šanci.
„Ano. Pronajímám pokoj plně zařízen v panelovém domě, nájem 5 tisíc kompletně včetně služeb, nekuřák a abstinent je vítán.“
Vyhovovalo mi, že to bylo na okraji městského ruchu, a že autobusové spojení z domu do práce je přímé. Dojel jsem na místo určení v hodinu, kterou ta tajemná dáma určila. Našel jsem panelák dle popisu a adresy, kterou mi poslala formou SMS, vchod a vizitku na dveřích od bytu, nadechl jsem se pro kuráž a zazvonil.
Kouzelné dveře se otevřeli a v nich...
Otevřela mi dáma asi tak v mém věku. Byt byl velký 3+KK, z chodby vedl vchod přímo do prostorného podélného pokojíku, kde byla skříň, stolek, dvě křesla, televize, válenda, polička, koberec, vše bylo čisté a prostorné, a k tomu jako bonus krásný výhled do parku z okna. Jo, to by šlo, řekl jsem si pro sebe a na dotaz, zda se mi to líbí, jsem souhlasil.
Tak já to beru, šéfová
V porovnání tohoto bytu s mým dočasným ubytováním v buňce, se toto jevilo jako pohádka. S paní domácí tam bydlel také její syn. Bylo mu, myslím, tak 19 let. Byl to tichý kluk, vypadal na slušňáka, proto jsem s tím neměl problém. Souhlasil jsem a od 1. dne v následujícím měsíci jsem se k nim mohl nastěhovat.
No, nastěhovat, to se ani nedá tak říci. Sbalil jsem si do tašek jen pár hadříků na sebe, co mi zbyly, něco pro začátek jsem si dokoupil v sekáči, a bydlení v novém bytě začalo. První den navečer po nastěhování mě paní domu pozvala do obýváku na šálek kávy.
S cizí ženskou v cizím pokoji
Rozpovídala se u kávy o okolí domu, kde bydlí, kde co je, ale něco prozradila i o sobě. Byla v invalidním důchodu, syn byl bez práce, dělal sice na černo nějakou brigádu, takže peněz měli nic moc. Sotva prý to vše utáhnou a tak jsou rádi, že tohle mé bydlení je příspěvek na přežití.
Student, co tu prý bydlel přede mnou, si našel jiný pronájem a odešel. Byl prý příliš hlučný, chodil domů pozdě, snad i pil, vodil si kolegy ze studia k sobě na návštěvu, a jí to vše vadilo. Poděkoval jsem za kávu, rozloučil se, a nechal si od domácí ještě v rychlosti ukázat, kde co je. Následovala exkurze koupelny a toalety, a po ní jsem zaplul do své nové místnůstky. Paní domu se zamkla v pokoji na dva západy, asi se chuděra bála. Měla recht. Neznala mě, byl jsem cizí chlap v bytě, tak se nedivím. Já bych se asi taky bál.
Ráno jsem vyklouzl tiše z bytu do práce, zacvakl jemně dveře, abych je nevzbudil, zamkl je na dva západy na přání majitelky, a mazal jsem do práce. V práci se na mě všichni sesypali s dotazy, jak se mi bydlí. Byli zvědaví, jak hejno vran, kde bydlím a u koho. Super, super, chválil jsem vše a mé nadšení nebralo konce…
Kdybych ale věděl, co zažiju, tak si vyberu tu možnost pod mostem, a měl jsem svatý klid.
(pokráčování zítra zde)
Přečtete si také:
