V hysterii strachu z teroristických útoků vykonal prezident Miloš Zeman gesto, které návštěvníka Pražského hradu odradí. Dlouhé fronty, policisté s provinilým výrazem ve tváři a hlavně nevzhledné budky jako bezpečnostní opatření, kde vyndáte všechny věci z kapes, jestli v nich náhodou neskrýváte bombu či automatickou zbraň.
Areál Pražského hradu již tři roky trpí pod tlakem bezpečnostních opatření, která z principu nedávají vůbec žádný smysl. Vše vzniklo v rámci protiteroristického opatření, ale v Praze se nenabízí lepší příležitost, kde udeřit, než je právě v dlouhé frontě u každého ze vstupů na Pražský hrad.
To však není jediná překážka, na kterou v prostoru nejnavštěvovanější památky České republiky narazíte. Navíc tady už dlouho nejde o bezpečnost, ale spíše o to, že někomu dělá moc dobře, že může prosazovat svoji moc.
Přerušená tradice
Posvátné místo plné tradice a té nejkrásnější architektury trpí. Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.
Komunistický režim své památky nectil tolik jako rozkazy z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury.
Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, ba co víc, kam to jen šlo, instalovali zábrany, které vám cestu na Pražský hrad významně znepříjemní. O jaké necitlivé zásahy jde?
Zemanův hrad
Již zmiňované bezpečnostní kontroly při vstupu do areálu Pražského hradu jsou alfou a omegou nepřístupnosti nejvýznamnější památkové zóny v České republice. Symbolicky vás tak na úvod čeká šikana moci.
Ta však skrývá jeden prvek, o kterém se tolik nemluví. Místo, které hrdě vystavuje na obdiv ty nejúžasnější příklady uměleckých schopností našeho národa z různých etap historie, totiž dostává jednu poctivou ránu do očí.
Jistě není v pořádku, že v místě, kde vládne nádherná architektura, narazíte na dřevěné budky, které svým vzhledem připomínají sortiment velkoobchodu Hornbach. Neuctivý zásah vůči esteticky hodnotnému okolí je tak nepřehlédnutelný. Architekti, kteří se po staletí snažili vtisknout Pražskému hradu to nejlepší ze svých schopností, se tak otáčejí v hrobě.
Hlavní vchod skrze tzv. Bránu Gigantů dnes chrání dva vojáci s kulomety, aby společně s nevzhlednou cedulí informovali návštěvníky, že zde je pouze východ. Jedna z tradic je tedy zásadně přerušena a pocit velkolepého příchodu, který by za normálních okolností pokračoval průchodem Matyášovou bránou, je tak na dobu neurčitou pryč. Zbývá jen zlost a pocit zoufalství. To však bohužel není všechno.
Jelení příkop existuje?
Když už se tedy procedíte davem do nitra Pražského hradu, tak společně se stovkami turistů pocítíte na vlastní kůži mnoho dalších nesmyslných omezení, která rozhodně nepůsobí přátelsky. Taková procházka Jelením příkopem už je živa opravdu jen ve vzpomínkách.
Nádherné úpravy architekta Josefa Pleskota včetně přístupové stezky z Chotkových sadů je na začátku přerušena kovovou mříží, která je obalena ostnatým drátem.
Jelení příkop totiž již není místo pro návštěvníky, ale slouží pouze jako vojenský prostor. Nutno dodat, že v horní části Jeleního příkopu se už několik let odehrává kompletní a pravděpodobně náročná rekonstrukce. To však nemění nic na tom, že ze strany prezidentské kanceláře není sebemenší snaha stavět mosty a nikoli nepřekonatelné příkopy.
Bezpečnostní kontroly totiž existují u každého z vchodů do areálu, a tak budete muset v početné frontě hledět na bizarní spojení dřevěné budky s krásným renesančním letohrádkem královny Anny.
Když už se do Královské zahrady probojujete a napadne vás posadit se na krásnou kamennou lavičku od Jože Plečnika hned nad oranžerií Evy Jiřičné s krásným výhledem na Pražský hrad a Jelení příkop, máte smůlu. Zábrana vám totiž dovolí se na toto klidné místo jako zrozené pro čtení knížky podívat jen z povzdálí.
Jižní zahrady
Další krásné místo Pražského hradu, které je tento rok návštěvníkům kompletně uzavřené, jsou Jižní zahrady. Tam, kde je Malá Strana jako na dlani, dnes probíhá rekonstrukce. To je samo o sobě velmi zvláštní vzhledem k tomu, že to je jen pár let, kdy se slavnostně otevřely s tím, že jsou otevřené veřejnosti.
Zajímavostí je, že když jsou zahrady otevřené, tak do nich není možný přístup ze západní strany z Hradčanského náměstí. Co tak návštěvníkovi zbývá? Musí projít celým areálem hradu, aby do nich vstoupil z Opyše či Býčím schodištěm z III. nádvoří.
Nepochopitelné omezení, které vás prožene přes překážkovou dráhu, je jen jeden z detailů, který vás donutí si pořádně rozmyslet, zda chcete Pražský hrad vůbec ještě navštěvovat.
Pryč je doba, kdy bylo možné se toulat uličkami v areálu hradu při noční romantické procházce. Dnes se tlačíte v davu turistů, na které za branami nevzhledných bezpečnostních budek čeká voda za sto korun či podvodná směnárna s nekřesťanským kurzem. Jaký paradox, že ji najdete přímo před vchodem do katedrály sv. Víta.
Pražský hrad je dnes jen odrazem skutečnosti, že na vrcholné ústavní pozici sedí člověk, kterému prostě dělá dobře, když může házet lidem klacky pod nohy. Z nejkrásnějšího místa v České republice se díky této omezenosti stává jedno z nejméně přátelských území v Praze.
Když budete mít štěstí, tak při nějaké z návštěv uslyšíte z oken Španělského sálu živý koncert Michala Davida pouze pro vybranou společnost. Taková je dnes úroveň kultury Pražského hradu. S opravdovým respektem k práci Michala Davida. Na takové místo prostě nepatří skladby, jako je „Pár přátel stačí mít.”
