Když Penny Patterson, mladá absolventka psychologie na Stanfordu, poprvé spatřila malé podvyživené gorilí mládě v zoo v San Franciscu, netušila, že se jednou stanou blízkými společníky. Od roku 1971 se Penny starala o Koko a dva gorilí samce a v rámci jedinečného projektu je učila znakový jazyk. Nebylo to snadné, gorily jsou sice největším a nejsilnějším druhem lidoopů, ale zároveň jsou emocionálně nejkřehčí.
Díky své mimořádné trpělivosti, kterou si vyžadovala každodenní komunikace ve znakovém jazyce, a schopnosti gorilám „naslouchat“ dosáhla Penny těch nejpozoruhodnějších výsledků, jaké kdy byly při experimentech se zvířaty zaznamenány.
Chytřejší než děti
Odborníci mají za to, že znakový jazyk je pro gorily zřejmě přirozenou formou komunikace. Koko zvládla používat více než 1 000 znaků a zdá se, že rozuměla asi 2 000 anglických slov. Mluvené řeči se bezděky naučila díky tomu, že její ošetřovatelé si zvykli při předvádění znaků popsat věc také slovy. Gorila se brzy naučila používat jazyk k veršování, lhaní, vtipům, vyjádření emocí nebo k tomu, aby popsala svůj svět. Dokonce si sama pojmenovala své kočky, které milovala.
Podle některých expertů může být gorila dokonce primátem s nejvyšší inteligencí. Koko dosahovala na různých stupnicích IQ trvale skóre v rozmezí 70 až 90 bodů. V některých typech otázek si mladá gorila vedla lépe než její vrstevníci z rodu homo sapiens. Ve čtyřech a půl letech dosáhla lepších výsledků než průměrné šestileté dítě – jednalo se o schopnost rozlišovat mezi stejným a odlišným a schopnost odhalit vady na řadě neúplných nebo chybných kreseb.
Jsem ušlechtilá gorila
Můžeme říci, že Koko sdílela mnoho našich mentálních zkušeností. Také si uvědomovala sebe samu. Když se jí zeptali, jestli je zvíře, nebo člověk, odpověděla: „Jsem ušlechtilé zvíře gorila.“
Koko ráda malovala. Ne že by její kresby měly nějakou uměleckou hodnotu, ale dokázala věci věrně zobrazit, zvlášť když kreslila podle obrázku nebo předlohy. Používala vhodné barvy a předměty umisťovala na správná místa. Když malovala podle své fantazie, nejraději zobrazovala ptáky a aligátory.
Další činností, kterou se ušlechtilé zvíře rádo zabývalo o samotě, bylo povídat si sama se sebou. Lidské děti, když se poprvé učí řeč, tráví mnoho času podobnou činností.
Koko zřejmě uměla rozpoznat i falešnou lichotku. Jednou gorilu navštívila žena, pozdravila ji a jemně zakroužila dlaní před svou tváří, což vyjadřovalo „ty jsi pěkná“. Koko na okamžik tuto poznámku vstřebávala a potom si pohladila prstem nos. Její odpověď znamenala „nepravdivý“ nebo „falešný“.
Když se chce nadávat a chybí slova…
Test poskytl pádné důkazy, že Koko rozumí metaforám. Ještě více udivující bylo, že pomocí znaků, které znala, dokázala vymyslet vlastní slovní spojení. Hračku zebry nazvala „bílý tygr“, pro prsten vytvořila název „náramek na prst“. Citrón, který neměla ráda, označila znaky „špinavý pomeranč“. S gustem používala zvláště pejorativní výrazy. Jedním z prvních gest, která se Koko od své vychovatelky naučila, byl znak pro ptáka. Koko neměla ptáky ráda, nesnášela jejich vřískot za oknem. A tak si tento znak záhy přetvořila na nadávku. Používala ptačí znak stejně, jako bychom my použili slovo „krysa“ nebo „slepičí mozek“.
K označení „zlý“ vymyslela výraz „špinavý záchod“. A když se jí zeptali, co je špatného na mléce, odpověděla: „Špinavá ústa, špinavá chuť.“
Gorila jazykovědec
V mnoha případech se jazykové objevy Koko shodovaly s těmi, které činí děti, když si s tímto nesmírně mocným nástrojem začínají hrát.
Jedním z náznaků, že Koko dokáže používat slova na základě akustické podobnosti, bylo, když znak, který neznala, nahrazovala jiným, jenž v mluvené angličtině tvořil k původnímu výrazu homonymum. Například když měla Koko potíže s artikulací slova „need“, občas použila znak „knee“, který zní podobně jako „need“, ale ve znakovém jazyce se tvoří úplně jinak.
Na druhou stranu dobře chápala, že slovo „like“ v angličtině znamená „mít rád“ i „být podobný“ a z kontextu věty vždy dokázala příslušný význam rozpoznat.
Koko uměla i veršovat. Na požádání předvedla několik znaků po sobě, které se v mluvené podobě angličtiny rýmovaly.
Bacha na aligátory
Na otázku, čeho se bojí, Koko často odpovídala: „Aligátora.“ Gorila se při mnoha příležitostech ráda nechávala vystrašit aligátory podobně, jako se děti rády nechávají děsit strašidelnými příběhy.
Uměla pochopit vtip. Jednou když jí ošetřovatel dával do pusy sladkosti, vložil několik bonbónů i do tlamy nafukovacího aligátora a řekl: „A jeden pro aligátora!“ Gorila se srdečně zasmála. Koko se smála chichotavým zvukem, který se podobal potlačovanému hurónskému smíchu člověka. Jindy to ale zase byla ona, kdo rád prováděl kanadský žertík s aligátorem. Přiblížila se s touto hračkou za zády k nějakému (zdánlivě) nic netušícímu člověku, a jakmile své oběti byla dostatečně blízko, náhle vyskočila a gumovým ještěrem divoce zamávala. Očekávala, že se člověk zatváří vyděšeně, začne křičet a uteče.
Nikdo není výjimečný
Koko zemřela v roce 2018 dva týdny před svými 47. narozeninami. Skutečnost, že i jiné gorily se naučily znakovou řeč stejně dobře jako ona, dokazuje, že Koko v tomto směru nebyla jedinečná. A její příběh nám také ukazuje, že ani my nejsme až tak výjimečným druhem – některá zvířata se nám svou inteligencí podobají daleko více, než si připouštíme.
Zdroj: PATTERSON Francine a Eugene LINDEN. The Education of Koko. https://www.koko.org/about/gorilla-koko/
KAM DÁL: Dívka provokovala opici, ta se jí ale krutě pomstila.
