Ve své vlasti studovala vysokou školu, chtěla být expertkou na marketing a komunikaci. Zřejmě dobrý obor, protože například diplomacie Alexandře nic moc neříká. „Říkám to, co si myslím. Mohu hodně lidí ranit, vím to. Ale to samé vyžaduji od ostatních, nesnáším přetvářku,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz mladá žena, která s rozhovorem souhlasila pouze pod podmínkou, že její tvář zůstane utajena.
Na nikom nejsme závislí
Je jednou z mnoha, které z Ukrajiny přišly do České republiky. V něčem se ale liší. Není poražená, i když si hrůzy rozpoutané Putinem plně uvědomuje. „Nevím, kolik mých kamarádů zemřelo nebo ještě zemře. Není mi to jedno, strašně ráda bych je měla zde. Ale nejde to, oni se nějak rozhodli,“ naráží na skutečnost, že někteří její blízcí raději zůstali na Ukrajině a chopili se zbraní.
Když přišla do Prahy, dostalo se jí pomoci. „Na nic si nestěžuji. To, co někteří Češi pro nás Ukrajince dělali a dělají, je neskutečné. Jsem moc vděčná za to, jak nás přijali. Celá rodina už bydlíme, všichni máme práci, nejsme na nikom závislí.“
Rodiče nechtějí zpátky domů
Jedním dechem však dodává, že ne zdaleka všichni jsou „normální“. „Těch poznámek, co jsem si vyslechla jen proto, že jsem z Ukrajiny? Nepočítám je, máte tu dost blbců. Ale s hlupáky opravdu nemá cenu diskutovat, protože pak diskutují hlupáci dva. A do toho se mi nechce. Nakonec, vyskytují se na obou stranách. Samozřejmě i mezi Ukrajinci,“ umívá se.
Po válce zřejmě v České republice zůstane. „Zůstanou i rodiče, líbí se nám tu. Dorazí i manžel a další příbuzní. Jen co to bude bezpečné. Z lidí tady si nic nedělám. A co si budeme povídat, většina stejně machruje jen na sociálních sítích. I díky tomu jsem si snadno našla práci a v hledáčku mám mnohem lepší. Makat mi nevadí,“ uzavírá dvaadvacetiletá žena.
(Na žádost respondentky je v článku změněno jméno, fotka je pouze ilustrační.)
KAM DÁL: Sadistu Jana Holuba pohled na mrtvé tělo vzrušoval. O trest smrti si řekl sám.
