Dvojčata Chang a Eng Bunkerovi se narodila v roce 1811 v rybářské vesnici přibližně 60 kilometrů od Bankoku, tedy v nynějším Thajsku, tehdy ale v Siamu. A protože ve svém životě dosáhli bratři prakticky světového věhlasu, jsou dodnes dvojčata, která se narodí srostlá, označována za siamská. Jejich otec byl čínský rybář a jejich matka měla čínské i malajské kořeny.
Velké překvapení
Snad si ani neumíme představit, jaké muselo být zděšení všech kolem a hlavně rodičů novorozených chlapců, když zjistili, jaká tragédie jejich potomky postihla. Musíme si uvědomit, že až do okamžiku, kdy se narodili, v té době nikdo o jejich problému nemohl mít ani tušení. Ještě že byli chlapci při narození malí a porod mohl proběhnout, aniž by matka při něm zemřela. Rodiče se k problému ale postavili srdnatě a udělali, co jen šlo, aby její chlapci mohli žít co nejnormálnější život, jestli se o takovém životě “ve dvou” dá mluvit jako o normálním. Snažili se je ale nabádat, aby se co nejvíce oddalovali a cvičili, čímž se podařilo spoj mezi hrudníky dvojčat přece jen trochu prodloužit a Chang a Eng měli pak jednodušší pohyb. Mohli dokonce i bez větších problémů chodit, běhat, ale i plavat a manipulovat s člunem, což se zdálo jako rozhodující pro jejich budoucí obživu. Otec byl rabář a nikoho patrně ani nenapadlo, že by jeho chlapci měli zvolit jiné povolání.
Rozhodující okamžik
Jednou ale bratry spatřil britský obchodník Robert Hunter, který poté, co se přesvědčil, že jde skutečně o lidské bytosti, usoudil, že by mohli mít velký komerční potenciál. Rodiče, kteří žili velmi nuzně, nakonec souhlasili s obchodníkovým návrhem, že vezme chlapce s sebou na Západ, kde mohou být velkou atrakcí. V cestě “za štěstím” ale stál bratrům tamní král, jenž takovou cestu rozhodně nechtěl dopustit. Až po pěti letech se podařilo námořnímu kapitánu Abelu Coffinovi vyplatit dvojčata u krále dalekohledem a skupinou tanečníků. V té době byl již otec chlapců mrtev a matka za své děti dostala 30 dolarů.
Byli to učenliví chlapci
Už na lodi po cestě do Bostnu se ukázalo, že jsou bratři velmi učenliví a také šikovní. Na stěžeň dokázali vylézt stejně rychle jako námořníci a brzy také zvládli základy angličtiny. Po připlutí do Ameriky přišla skutečná sláva. Tehdy sedmnáctiletí mladíci pózovali na veřených prostranstvích, v divadlech i dalších sálech šest dní v týdnu, vždy po čtyřech hodinách denně - a zájem byl samozřemě ohromný. I když by se mohlo zdát, že Robert Hunter přivezl bratry do Ameriky jen pro svůj výdělek, zdá se, že šlo o seriózního člověka a bratry za jejich vystupování velmi dobře platil.
Na cestě po Anglii
V roce 1830 se Chang a Eng vydali do Anglie, kde na ně už čekal tým předních světových lékařů. Zjistili, že některé nervy jsou patrně propojené, protože druhý z bratrů vnímal například lehtání svého dvojčete. Lékaři se ale tehdy nedokázali shodnout na odpovědi na otázku, zda by bylo možné dvojčata od sebe oddělit. Chirurg Astley Cooper nakonec tento problém vyřešil i s ohledem na praktické hledisko, když prohlásil, že se chlapci zdají být šťastní a takto spojeni navíc vydělají mnohem víc, než kdyby se lékařům podařilo je oddělit. A bylo to vyřešeno…
Bylo potřeba se usadit
Jistou výhodu své odlišnosti si v té době již uvědomovali i tehdy dvacetiletí bratři. Získali sebevědomí a další roky strávili na cestách po Spojených státech. Byli svým založením extrovertní, takže jim takový život v podstatě vyhovoval. Najali si manažera a svůj život přizpůsobili podmínkám. I je ale po určité době tento způsob a hlavně neustálé pohledy lidí začaly unavovat, a tak se usadili v Severní Karolíně, kde se dokonce stali občany USA. Až tehdy na ně ale dohlehla skutečnost, že nemají příjmení. Proto si je “vypůjčili” od muže, který čekal na úřadu ve frontě za nimi. Chang a Eng od té chvíle byli Bunkerovi.
Z bavičů plantážníky
Bratři změnili styl života. Zakoupili plantáže, vlastnili otroky, což v té době bylo v Severní Karolíně běžné - a začali uvažovat také o životě manželském, což ale okolí v té době logicky připadalo jako absurdní. Navíc se ženy bály, zda by nežily v bigamickém svazku. Rozuzlení padlo v roce 1843, kdy se bratři Bunkerovi oženili se sestrami, dcerami sousedního farmáře. Původně dokonce kvůli svatbě uvažovali, že požádají lékaře o oddělení, ale jejich snoubenky je přesvědčily, aby to nedělali. Bylo to příliš riskantní.
Svatba a odsouzení
Už jen sama netradiční svatba vyvolala pozdvižení a když se potom jejich manželkám narodily děti a bylo tak jasné, že rozhodně nejde o vztahy platonické, zvedla se v tehdejší společnosti velká vlna nevole. Hovořilo se o zvrácenosti, o bestialitě, o potřebném potrestání. Přesto se zdá, že bratři vedli opravdu spokojené vztahy, když se Chang stal otcem deseti a jeho bratr dokonce jedenácti dětí. Jak ale vypadal jejich intimní život, se nikdo nedozvěděl. O této stránce manželství se veřejně nehovořilo a lidi navíc taková představa děsila natolik, že se nikdo patrně ani neodvážil zeptat.
Rodinné neshody
Po nějaké době začalo docházet mezi jejich manželkami ke sporům, a tak bratři zřídili každé vlastní domácnost a pobývali střídavě u každé z nich. Pak ale přišly finanční problémy a bylo nutné vyrazit znovu na turné. To už však rozhodně nebylo tak úspěšné a nedařilo se jim ani při další návštěvě Anglie. Eng se navíc zamiloval do pokeru a Chang začal tíhnout k alkoholu.
Smutný konec siamských dvojčat
V roce 1870 postihla Changa mrtvice a o čtyři roky později onemocněl bronchitidou a zemřel. Za dvě a půl hodiny po něm skonalo i jeho dvojče. Pitva nakonec ukázala, jak moudré bylo rozhodnutí dvojčata nerozdělovat. Muži totiž sdíleli jedna játra a navíc tkáň, kterou byli propojeni, byla tak složitá, že by se operace nemohla podařit. První “siamská dvojčata”, o nichž se ví, že přežila déle než několik dní a která dokonce dala název tomuto jevu i pro budoucnost, se dožila 62 let.
KAM DÁL: Všude dobře, doma tchyně: vtipy o tchyních jsou s námi od nepaměti. Mohou matky našich partnerů za svoji pověst?
