Příběh Alexandera Fleminga je protkán náhodami, které nakonec vedly k jednomu zásadnímu cíli. Narodil se na statku Lochfield Farm v hrabství Ayrshir ve Skotsku a byl nejmladší z osmi dětí této početné rodiny. Bystrý chlapec se nakonec rozhodl studovat a nespojit svůj život s prací na farmě, čímž učinil důležitý krok pro vývoj celého lidstva, protože jeho objev o několik let později způsobil zásadní zlom ve způsobu a efektivnosti léčby.
Fleming vojákem
Když v roce 1899 vypukla Druhá búrská válka, tak se Fleming se svými dvěma bratry přihlásil jako dobrovolník do armády. V té době už se jako mladý student pohyboval v Londýně, kde navštěvoval obchodní větev Polytechnic school v Regent street, a to v pouhých čtrnácti letech.
Na bojiště se však ani jeden z Flemingů nedostal, protože dobrovolníků bylo dostatek. Mohl se tak v bezpečí věnovat vlastní budoucnosti. Když bylo Flemingovi dvacet let, zdědil po svém strýci 250 liber, které na radu svého bratra investoval do studia medicíny. Fleming neměl ani středoškolské vysvědčení, ani imatrikulační diplom požadovaný univerzitou, které byly v té době v Londýně propojené s nemocnicemi.
Chodil tak na soukromé hodiny a nakonec imatrikulační zkoušky složil, aby mohl nastoupit na lékařskou fakultu při nemocnici Saint Mary. Jednalo se o nejlepšího studenta ročníku a dokonce úspěšně složil chirurgickou zkoušku. Tomuto oboru se však nikdy nevěnoval. Svou profesní budoucnost viděl v bakterologii. V roce 1908 absolvoval se zlatou medailí londýnské univerzity, která byla udělována nejlepšímu studentovi ročníku.
Bakterie díky střelbě
V dalším kariérním postupu zahrála svoji roli náhoda. Bakteriologii si totiž nevybral účelově. Profesor Freeman si ho k sobě vzal, protože Fleming uměl střílet a chtěl založit shooting club. Ten tak nastoupil do laboratoře, kde nakonec zůstal až do své smrti. V průběhu několika let se stal respektovaným lékařem v Saint Mary.
Během první světové války byl poslán do Francie a v hodnosti nadporučíka zde pracoval ve výzkumném středisku a laboratoři. Fleming v té době odhalil, že je třeba raněným vojákům odebírat tkáně, které jsou velmi poškozené, aby odolali infekci. Laboratoř přišla i na to, že způsob sterilizace chirurgických nástrojů je neúčinný, čímž pomohla rozvoji celého oboru v následujicí budoucnosti. Zlomový okamžik však teprve přijde.
Drama jménem penicilín
Po válce nejdříve Flemig přišel na objev v souvislosti s lysozymem, což je enzym, který se objevuje ve slinách, slzách, vaječném bílku, nosním hlenu, krevní plazmě a mateřském mléku. V té době však byl jeho postup až moc vizionářský a věda se k tomuto objevu vrátila až o třicet let později.
Významnější a revoluční zápis do dějin medicíny však učinil v roce 1928 a znovu v tomto ohledu zahrála roli náhoda. Fleming našel ve staré Petriho misce usazenou plíseň. Tento postup zanechání některých bakterií několik dní, týdnů a měsíců na jednom místě používal často. Tomuto objevu údajně pomohlo také otevřené okno laboratoře.
Každopádně zmíněná plíseň hubila všechny mikroby kolem. Aby mohl Fleming látku zkoumat a získat z ní potřebné látky, které hubí bakterie, bylo potřeba ji množit. Laboratoř tak začala penicillium pěstovat v masovém vývaru. Bujón fungoval a zabíjel bakterie, ale velmi rychle ztrácel svoje schopnosti.
Kromě toho bylo nutné pro lékařské účely penicilin izolovat čistý. To se ovšem nedařilo, a když Flemig šířil svůj objev dál mezi kolegy, nebudil s ním takový zájem, jaký by si zasloužil. Až nakonec bakteriologové Raistrick a Clutterbuck, kteří se vyznali v chemii, začali projevovat o Flemingovu plíseň zájem.
Izolovat penicilin se podařilo až v roce 1940 oxfordskému chemikovi Ernstu Chainovi a biochemikovi Howardu Floreyovi. Následně byl úspěšně vyzkoušen na zvířatech a v únoru 1941 poprvé na člověku. Penicilin fungoval. Problém byl však s výrobou. Během války nemohla britská vláda sponzorovat vývoj podobných léků a soukromé továrny v penicilinu neviděly potenciální velké zisky.
Nakonec se jej podařilo začít vyrábět v USA, kde probíhal pokus jehož cílem bylo zjistit, jestli lze látku penicilinu dostat i z jiných plísní, aby se zvýšila jeho produkce. Nakonec se objevil jen jeden plesnivý meloun, z kterého pocházejí kultury, z nihcž se penicilin vyrábí dodnes. Z USA se tak Florey vracel se zárukou výroby až deseti tisíc litrů penicilinu.
Už v té době se penicilinem vyléčilo velké množství lidí, ale až článek v New York Times přinesl zásadní obrat na trhu. V září 1942 se tak velké farmaceutické společnosti začaly zabývat masivní výrobou tohoto léku. Fleming tak nakonec dostal společně s Floreyem a Chainem Nobelovu cenu za medicínu, a to v roce 1945, kdy tento lék přispěl také v léčbě během druhé světové války.
Alexander Fleming byl tak muž, kterého osud přiváděl podivnými kroky na jednu jedinou cestu. Nakonec jeho příběh skončil v roce 1955, kdy zemřel doma a byl pohřben v katedrále svatého Pavla v Londýně.
KAM DÁL: Muž, kterému boří sochy. Objevitel Ameriky Kryštof Kolumbus má i dnes celou řadu tajemství.
