Na začátek je nutné zmínit situaci, která mapuje postoj společnosti k násilným hrám. Ta totiž připomíná válku, kdy každá strana "ví své". Stojí proti sobě herní skupina, která tvrdí, že hry škodlivé nejsou. Proti nim je partička, která se takové zábavy bojí jako čert kříže. A někde mezi tím jsou média.
Hráčské skupině je jasné, že hry jsou nezávadné, že jejich hraní je jen kratochvílí. Možná trochou adrenalinu v nudném životě. "Opozici" je naopak jasné, že agrese dětí se zvyšuje a že se zvyšuje i míra konzumace (násilí) v médiích dětmi. Média pak velmi ráda informují v souvislosti s násilím právě o hraní podobných videoher. Jednoduše proto, že jde o senzaci. Jenže kdo má pravdu?
Kolik vlastně je závisláků?
Přesto, že spousta dětí hraje počítačové hry příliš často, vědci z Masarykovy univerzity v Brně zjistili, že skutečnou závislostí trpí jen minimum z nich. Na vzorku asi 10 tisíc hráčů ověřili, že hraní uživatele nijak neovládá a pokud se hráči někdy chovají agresivně, pravděpodobně by se chovali stejně i bez her.
Nejklasičtějším výzkumem, který potvrdil tuto souvislost, je výzkum Bandury. Vypadal nějak takto: Bandura natočil desetiminutový film, ve kterém žena bila panenku a vykřikovala u toho agresivní slova. Děti ze školky rozdělil na dvě skupiny, jedné skupině film pustil a druhé nikoliv. Každé dítě pak zavedli do místnosti, kde byly všemožné hračky, avšak bylo jim řečeno, že tyto hračky jsou určeny "pro jiné děti".
Frustrované dítě šlo po nějaké době do třetí místnosti, ve které byly hračky včetně panenky z videa a různých zbraní. Ukázalo se, že děti, které video zhlédly, se na rozdíl od ostatních chovaly agresivně a napodobovaly přesně to, co viděly. Vykřikovaly doslova stejná slova a mlátily panenku stejným způsobem.
Je to na každém, ale...
Přestože je Bandurův výzkum mnohokrát vyvrácen nespočtem jiných relavantnějších, mohou mít přesto odpůrci hraní v něčem i pravdu?
Je dobré si uvědomit že jde především o sociální prostředí, ze kterého dítě pochází. Pokud se v rodině s násilím běžně setká, bude jej pravděpodobně považovat za dobré řešení sporů. Zároveň pokud dítě nemá jiný program než hodiny a hodiny v kuse hrát počítačové hry, je chyba taky jinde, než právě ve hře. Možné je také to, že přirozeně agresivnější jedinci budou mít raději agresivní hry, ty však mohou mít stejně tak rádi i jedinci, kterým agrese vlastní není.
S dětmi je především dobré mluvit a zajímat se, proč se jim tyto hry líbí a jak o nich přemýšlejí. Mnohé z nich totiž mohou podporovat stretegické myšlení, ale i vzájemnou efektivní komunikaci, pokud jde o multiplayer hry.
