Říká se, že každý člověk by měl znát minulost alespoň dva tisíce let zpátky. Paradox ale je, že i dvacáté století je plné příběhů, o kterých nevíme zhola nic. Důkazem toho jsou vězni, kteří se za katr dostali za malichernosti, nebo omylem. Pro KGB běžná praxe, kterou si můžete naplno „užít“ v lotyšském muzeu.
Mezi roky 1941 a 1944 v rohovém domě na křižovatce ulic Brīvības a Stabu operovala nacistická Národní stráž. Ta nechala popravit několik tisíc židů, Romů a odbojářů. Ke konci války ale velení převzala Rudá armáda. Přímo v centru Rigy bylo do roku 1991 vyslýcháno a vězněno více než 48 tisíc lidí. Za co? Za protisovětské delikty. Na profesi a původu nezáleželo. Na mušce byli učenci, boháči s hromadou peněz, herci, zpěváci, obchodníci, ženy i muži.
Po tom, co provinilce (většinou z vykonstruovaných historek, příběhů a svědectví) přivedli na místo, zamířili s ním do kobky bez oken. Byla celá v modrém, světlo i stěny. Dveře byly k velikosti kotce pro lidi, který měl na délku sotva metr a mimo kovovou opěrku v něm nebylo nic, neúměrně robustní.
Cely bývaly přeplněné a úporné úsilí KGB ulovit maximum odpůrců režimu natlačilo do útrob věznice o 150 % více lidí. Místnost byla většinou pro šest vězňů, ale běžně se jich tam tísnilo i patnáct. Podmínky byly neúnosné, vyřizování účtů na denním pořádku, šíření infekcí stejně tak. Smrt z vlastní vůle byla po pár týdnech jediným východiskem. Ale jak, když hned u vchodu sebrali vojáci pásek i tkaničky a odřezali knoflíky? Nešlo o zdraví, ale o život.
To nejhorší z nejhoršího
Těžko posuzovat, co bylo v „Eckhausu“ nejděsivější. Okupanti vyzkoušeli všechno, neštítili se, chtěli přiznání. Byli jako můry, co se táhnou za světlem.
Samotka
Prostoru bylo sice dost, ale jen půl litru vody a třicet dekagramů jídla denně. To odpovídalo deseti houskovým knedlíkům, menšímu steaku nebo dvěma pomerančům. O tom si ale vězni mohli nechat leda tak zdát, realita byla jiná a pravidelně se střídala tuřínová kaše (stejně jako v koncentračních táborech) a suchý chleba.
Vodní pokoj
Boční stěny místnosti byly zkosené a uprostřed jen nestabilní „hříbek“. Vězeň měl dvě možnosti. Buď se udrží na šikmých zdech, nebo se usadí na vršku sedačky. V ledové vodě by dlouho nevydržel a spánek znamenal jistou smrt.
Popraviště
Ti nejnepohodlnější, kteří odmítali spolupracovat, zlomit je nešlo a provinili se tak, že by přiznání pod tlakem bylo k ničemu, šli rovnou na poslední štaci. Hluboké nasátí čerstvého vzduchu na rozloučenou? Kdepak. Sklepní kóje s nižšími stropy, kde jsou i dnes vidět stopy po boji, kulkách a krvi.
Od srpna 1991, kdy Lotyšsko získalo nezávislost, má KGB s nálepkou zločinecké organizace utrum. Všude je ale cítit smrt, pot a krev. Kdo nahlédne do cel, na pár dnů může na klidný spánek zapomenout. Místnosti byly sice vypolstrované, ale stopy po zoufalství a mučení nepřehlédnete. To jen aby řev nerušil ostatní.
Zdroj: Okupacijamuzejs, Rachelruminations
KAM DÁL: Za raketoplán Buran utratili Sověti miliardy: Letěl jen jednou, pak na něj spadla střecha hangáru.
