Socialistický realismus. Největší obava architekta a urbanisty Antonína Engela se na krásně bílé Podolské vodárně nepodepsala, a to je co říct. Byť se projekt podařilo dokončit podle předválečných plánů, sám Engel měl hned několik konfrontací s novým režimem, a to nejenom kvůli vodárně v Podolí. Jak se rodil příběh jedné z nejelegantnějších staveb v Praze?
Předchůdci z minulosti
Ještě než se podíváme detailněji na současnou a stále fungující Podolskou vodárnu, je dobré zmínit pro kontext historii místa, kterému rozhodně vodárny nejsou cizí. Před stavbou té současné zde totiž stály dvě starší stavby se stejným účelem.
Na rychlý rozvoj města na konci 19. století se muselo velmi rychle reagovat. Vodárenská zařízení tak musela vzniknout v reakci na čím dál náročnější průmyslový chod Prahy. Nejdříve v Podolí stála tzv. Vinohradská vodárna.
Ta byla zřízena v roce 1882 a byla určena k samostatné dodávce vody do tehdy nezávislého města Královské Vinohrady. Potrubí tehdy vedlo až do Vinohradské vodárenské věže v Korunní ulici. Později se voda rozdělovala i do okolí. Žižkov, Vršovice, Nusle, Strašnice. Všechny pozdější části Prahy získávaly vodu právě z této vodárny v Podolí.
O tři roky později vznikla hned v sousedství Pražská vodárna. Ta zase obsluhovala Smíchov, Malou Stranu a vodojem na Karlově. Později voda byla odváděna až do Karlína. Když byla nakonec v roce 1888 iniciovaná celková generální oprava všech pražských vodáren, přišla Praha o většinu svých kašen. Ty do té doby totiž Pražanům sloužily jako hlavní zdroj vody pro hygienu, ale také mytí nádobí a obydlí.
Zásadní pro další vývoj města bylo vybudování nového přivaděče vodních zdrojů z toků u Káraného. Tento přirozeně se čistící vodovod od Jizery byl dokončen v roce 1913. Vznik Velké Prahy v roce 1922 donutil město vystavět novou velkokapacitní vodárnu.
Podolský zázrak
Projekt Antonína Engela vznikl převážně v druhé polovině 20. let, který realizovala firma Kress Praha. První fáze trvala čtyři roky. Stavba byla na svou dobu neobvykle monumentální. Její zázemí se také nemělo za co stydět. Technologický celek zahrnoval strojovnu, čerpadla, administrativní budovu určenou pouze pro zaměstnance a vlastní objekt filtrační stanice.
Výkon byl neskutečný. Za den Podolská vodárna zvládla pojmout 35-40 tisíc kubických metrů vody. Předtím prošla několika filtry a následně byla provzdušňovaná a poté přišlo zjemňování, dezinfekce a chlór, aby pitná voda putovala nejčastěji do jiných sběrných míst na Brusce či na Zelené lišce.
- Vydra – Josef Fojtík
- Otava – Ladislav Novák
- Blanice (přítok Otavy) – Zdeněk Vodička
- Malše – Zdeněk Vodička
- Berounka – Josef Fojtík
- Vltava (uprostřed) – Ladislav Novák
- Sázava – Zdeněk Vodička
- Blanice (přítok Sázavy) – Josef Fojtík
- Želivka – Josef Fojtík
- Lužnice – Zdeněk Vodička
- Nežárka – Zdeněk Vodička
Město rostlo a s ním i spotřeba vody. Podolská vodárna se musela i nadále rozrůstat. Po technických dodělávkách ve třicátých a čtyřicátých letech přišla zásadní dostavba až v letech padesátých. V letech 1956-1965 byla dostavěna vodárna podle původního Engelova projektu, na kterém se také podílel Maxmilián Koschina. Vznikla tak druhá filtrační budova, která mohla navýšit kapacity. Celá budova vznikla přesně v estetice budovy předešlé. Žádný vliv socialistického realismu zde neuvidíte.
Antonínu Engelovi se zde povedlo to, co se nepovedlo třeba na Vítězném náměstí, kde se musel smířit s drastickými kompromisy při budování celého náměstí, ale také budovy generálního štábu. Dnes je i díky tomu Podolská vodárna kulturní památkou a možná v současnosti trochu přehlíženým architektonickým skvostem Prahy.
Zdroj: archiweb.cz, idnes.cz
KAM DÁL: Nejstarší stavby Prahy skrývají tajemné legendy i strašidelné příběhy. Znáte je všechny?
