Vrah Lukšík spáchal trestný čin v době, kdy byla nejen vysoká zločinnost, tisk také vyčítal tehdejšímu prezidentovi T. G. Masarykovi, že mění rozsudky trestu smrti na doživotní vězení. To mu umožňovala milost, kterou měl ve své funkci k dispozici. Lukšík byl pro veřejnost cynický vrah, který si nezaslouží nic jiného než smrt. Liga lidských práv ale už tehdy dost intenzivně bojovala proti tomu, aby u nás byl trest smrti vykonáván. Pro zajímavost, oficiálně byl u nás trest smrti zrušen až v roce 1990. Přibylo jich zejména po nástupu komunistů k moci.
Po vraždě šel do kina
Ludmilu Grujbárovou napadl Lukšík kladivem. Protože neustále sténala, nacpal ji do úst roubík a provazem ji ovázal krk. Aby se nezašpinil od krve, hodil přes ženu košili a zasadil jí dalších pět ran. Mrtvolu odtáhl do přístavku, z podlahy umyl krevní stříkance a ukradl z pokladny peníze.
Z místa vraždy odjel za svou přítelkyní, šel si koupit oblek, klobouk a další věci. Před Lucernou se seznámil s prostitutkou, se kterou si užil v nedalekém hotelu. Před půlnocí zavezl prostitutku taxíkem domů a stejným se dopravil na místo činu. Mrtvolu Grujbárové odtáhl na blízký most přes Vltavu a shodil jí do řeky. Druhý den šel se svou přítelkyní a její matkou do kina. Po návratu z kina byl zatčen. Přiznal se po deseti minutách.
Zpráva o vraždě se ihned dostala na titulní stránky všech pražských deníků. Za účasti veřejnosti se pátralo po mrtvole Ludmily Grujbárové, která byla následně po několika hodinách vytažena z Vltavy. Soudní pitva potvrdila vrahovu výpověď a také to, že byla Ludmila ještě panna. Vražda spořádané dívky veřejnost šokovala. Právě tehdy se řešilo hned několik vynesených rozsudků smrti, které Masaryk změnil na doživotí. Veřejnost prahla po pomstě a prezident byl předmětem mnoha novinářských úvah. Justice byla tehdy vystavena tvrdé kritice.
Porota rozhodla jednomyslně
Zásluhou médií získal případ Grujbárové celospolečenský podtext. Na jejím pohřbu se sešlo 15 tisíc lidí, přičemž sotva dvě stovky znali oběť osobně. Po obřadu byla rakev s obětí za mohutného průvodu dopravena na nádraží a poté vagónem do Malacek, místa trvalého pobytu Grujbárové. Železniční trať lemovaly stovky lidí.
Když byl Lukšík postaven před soud, nenašla se ani jedna polehčující okolnost. Porota uznala souhlasně Lukšíka vinným, veřejnost požadovala trest smrti. Trestní senát tehdy vyhověl tlaku tisku a odsoudil Lukšíka k trestu smrti oběšením. Odvahu se odvolat nenašel ani vrah. Přímo v soudní síni se práva na odvolání vzdal.
Prosím, aby mi rodiče odpustili, nechal se slyšet vrah před popravou
Proti rozsudku protestoval tehdejší ministr spravedlnosti: "Volání veřejnosti – správně ulice a senzačního tisku - po výkonu trestu smrti, nemůže být směrodatným, poněvadž jak zkušenosti učí, výkon trestu tohoto neprojevil účinků odstrašujících, jak tomu nasvědčuje i skutečnost, že od poslední popravy Bognárovy v Bratislavě udály se na území republiky během týdne tři vraždy. Za Rakouska netrestaly se smrtí daleko horší případy..."
Kancelář prezidenta připravila rovněž návrh na udělení milosti. Masaryk však návrh nikdy nepodepsal. A to, ačkoliv Liga pro lidská práva rozeslala žádost významným osobnostem u nás i v zahraničí, aby se svým jménem přičinily o zrušení trestu smrti pro Františka Lukšíka. Bezúspěšně. Vrahovo cynické jednání, které bylo v tisku označováno dokonce jako „cynismus nejhorší kategorie“ mu v té době doslova zlámal vaz. Trest byl vykonán v prosinci 1930. "Prosím, abyste vyřídili rodičům Grujbárové, aby mi odpustili,“ řekl Lukšík. V 7:00 vydechl naposledy. Žádný novinář ani kolemjdoucí nebyly v tu chvíli kolem…
Zdroj: kriminalistika.eu, noviny.sk
KAM DÁL: Štěpán Kozub jako novodobý Menšík: Kvůli historkám o Láďovi s ním tchán nemluvil.
