Rodina se přistěhovala do svého nového bydlení v zimě roku 1912. Byl to činžovní dům, ale kromě několika příležitostných nájemníků nebyl nikým obýván. Manželka si všimla, že přestože okna byla na východní stranu a svítilo do nich slunce, dovnitř nepronikalo žádné teplo. Byt byl podivně stinný, přestože venku byl slunný den. V zápiscích doktora Wilmera o případu stálo například toto:
Hlasy z prázdných místností
„Nebyli jsme s G. v domě déle než pár dní, když jsme pocítili velkou depresi," vyprávěla paní H. o událostech té zimy. „V domě bylo přehnaně ticho. V domě byla stejná zima jako ticho, dva dny po jejich pobytu se porouchala velmi stará pec. Právě z tohoto důvodu se rozhodli zůstat v domě zpočátku bez dětí. Jednoho rána jsem v pokoji nad hlavou uslyšela kroky. Spěchala jsem nahoru po schodech. K mému překvapení byl pokoj prázdný. Prošla jsem do vedlejšího pokoje, pak do všech pokojů v tom patře a pak do patra nad ním, abych zjistila, že jsem v té části domu jediný člověk."
Opět se dělo to, co v předchozím domě. Zvuky, bouchání, vrzání schodů za zdí, za kterou ale žádné schody nebyly. Hlasy z prázdných pokojů. Děti byly apatické, bledé, v domě se jim vůbec nelíbilo. Nakonec je H. odvezla k babičce. Poté, co se vrátila a zůstali s manželem sami, přišlo to nejhorší.
Cizí žena v pokoji
„Jednou uprostřed dopoledne, když jsem procházela z obývacího pokoje do jídelny, jsem s překvapením spatřila na vzdálenějším konci místnosti jídelny, jak se ke mně blíží cizí žena, tmavovlasá a oblečená v černém. Když jsem jí šla naproti do jídelny, zmizela a místo ní jsem v zrcadle spatřila svůj odraz."
Bizarní a děsivé zážitky pokračovaly. „Jednou v noci jsem se probudila a viděla jsem, jak u nohou mé postele sedí muž a žena. Žena byla mladá, tmavá a štíhlá a měla na hlavě velký klobouk s obrazem. Muž byl starší, hladce oholený a trochu plešatý. Byla jsem ochromena a nemohla jsem se pohnout, když jsem najednou ucítila poklepání na rameno, mohla jsem se posadit a muž i žena zmizeli."
Noční návštěvy, halucinace, noční můry, to vše se stalo nedílnou součástí nebohé rodiny. Ještě víc je vyděsilo, když zjistili, že předchozí obyvatelé se odstěhovali právě proto, že měli podobné zážitky. Dům je podle nich prokletý.
Otrava oxidem uhelnatým
Rodina už byla na pokraji šílenství, a proto se obrátila právě na doktora Wilmera, který byl znám svou zálibou v nadpřirozených případech. Ten strávil v domě několik dní, načež přišel s hypotézou, že za vše může otrava oxidem uhelnatým.
Po celou dobu se totiž nepodařilo opravit velkou pec, zplodiny z ní místo do komína unikaly do pokojů. Doporučil návštěvu očního lékaře, který ze zorniček dokázal poznat vystavení otravě. Očař skutečně doktorovu teorii potvrdil, u dětí byla jasná známka otravy oxidem uhelnatým. Záhada byla vyřešena.
Zdroj: iflscience.com
KAM DÁL: Praha má plno vlastních strašidel a děsivých bytostí.
