Areál Výstaviště mají lidé spojený hned s několika událostmi z ne tak vzdálené minulosti. Přehnaně barevná, hlučná a nevkusná pouť má hodně daleko k těm, které bychom našli ve Vídni či Kodani. Stejně tak si Křižíkovu fontánu vzali na několik let jako rukojmí komunisté, kteří se zde scházeli na první májový den. Procházka po areálu je spíše smutnou ukázkou toho, jak si společnost neváží kulturního dědictví.
Mnoho z pavilonů bylo zbořeno a po devastujícím čase komunistických oslav zde vítězí pouťová zábava toho nejhoršího kalibru. Pražané se však pomalu učí navštěvovat Výstaviště za novým účelem. O co jde?
Krásná Stromovka
Jako po válečném konfliktu vypadají některé kouty areálu Výstaviště. Pohled na dobové fotografie či kresby z konce 19. století musí nutně vzbudit smutek a zlost. Když byl celý areál budován pro pro Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891, jednalo se o reprezentativní objekty, které pyšně představovaly vrcholné hospodářství a kulturu českých podnikatelů. Vyspělost našeho průmyslu byla ohromující a celý areál Výstaviště zafungoval jako ideální prostor, kde bylo vidět jen to nejlepší.
Krásná secesní architektura a pestrá přehlídka architektury je však minulostí a dnes jsou v podstatě všechny objekty ve velmi špatném stavu. Vrchol přišel v roce 2008, kdy začalo hořet pravé křídlo Průmyslového paláce a dodnes se obrovská ztráta nenahradila. Ostudně je zde obrovský stan se secesními motivy. 11 let provizoria je skandál neuvěřitelných rozměrů.
Vidina budoucnosti
Naděje však vždy existuje a v areálu Výstaviště je dokonce konečně vidět na několika málo detailech, že je snaha zlepšit místní poměry. Hlavní prvek, kterým pozvolná snaha začala, byla likvidace nesmyslně monumentální brány před náměstím, která vede k Průmyslovému paláci. Velkým inspiračním prvkem se stává vývoj posledních několika let v sousední Královské oboře.
Mobiliář, přírodní prvky, cesty. To vše je na výborné úrovni a Stromovka je jedním z nejvyhledávanějších míst pro relaxaci. Výstaviště chce přirozeně pokračovat v podobném duchu. Drobné povrchové úpravy jsou tomu důkazem, ale stáje se spíše jedná o smutný obrázek toho, jak veřejný prostor nesmí vypadat. Přehlídka absurdit, nedodělků, chátrajících prvků architektury, nesmyslné překážky, odpad, nedokončené cesty, zašlé stánky.
To a mnohem víc stále vytváří jediné a to je ostuda, kterou by vedení Prahy mělo cítit, když se řekne Výstaviště. Jen těžko lze pochopit, že za několik let nikdo nenašel odvahu a peníze areál povznést na úroveň, kterou si bezesporu zaslouží.
Nezbývá než doufat, ale čím častěji se člověk vydá do měst, jako je Kodaň či nedaleká Vídeň, je jasné, že tady stále není něco v pořádku. I v roce 2019 vítězí nevkus a pouťové atrakce, tak jak to naučil český národ kolotočář Václav Kočka.
