Mělo to být úplně obyčejné odpoledne, jako mnoho předtím. Iva si převzala nedávno tříletou Aničku a vyrazily spolu na hřiště. Holčička miluje, když jsou tam děti, což se tentokrát podařilo. „Užívaly jsme si to obě. Miluji, když vidím tu její radost, očička jí jen září. Na hřišti je prostě ve svém živlu,“ usmívá se Iva.
Bouchla ji, já se smála
Za pár hodin se vrátily přesně tak, jak bylo domluveno. Iva zůstala na kafe, s malou si chtěla ještě chvíli hrát. „Dcera nebyla proti, naopak. Alespoň si ještě mohla dodělat nějaké věci. V pokojíčku jsme tedy stavěly kostičky a tak dále. Za necelou hodinku šla Anička do obýváku s tím, že je unavená. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu domů.“
Šla se tedy rozloučit s vnučkou, u které už seděla její maminka. „Anička dělala blbosti, pak se začala trochu vztekat, když ji dcera napomenula. A při té příležitosti ji lehce bouchla do tváře, až dceři spadly brýle na zem. Vyprskla jsem smíchy. A začalo "drama",“ vzpomíná Iva.
Ošklivě jsme se chytly
Pro dceru paní Ivy to byla v tu chvíli podpásovka. „Začala na mě křičet, že tohle je fakt skvělá výchova, když se směju, jak Aničce dala facku. Prý ji mám napomenout, protože tohle se nemůže učit. Už v té chvíli jsem uznala, že má pravdu, byť jsem nesouhlasila s tónem, kterým mi to sdělovala.“
Pro Ivu to ale ještě zdaleka neskončilo. Dcera na ni začala chrlit další a další výčitky. „Asi jí něco nešlo, nebo se v ní nakumulovala negativní energie. Chápu, že si člověk někdy potřebuje ulevit a většinou to "odnesou" ti, kteří jsou v tom téměř nevinně. No, nakonec jsme se opravdu dost ošklivě chytly.“
Snad ji to brzy přejde
Výsledkem toho bylo, že dcera zakázala Ivě, aby za Aničkou chodila. „Tvrdila, že nechce, abych na ni měla špatný vliv. Což je samozřejmě úplný nesmysl. Jasně, mohla bych na ni být tvrdší, ale vždyť jsem babička. Jsem od toho, abych vnučku rozmazlovala. Ale znovu říkám - malou chybu jsem udělala, to uznávám.“
Uběhlo téměř pět měsíců a Iva holčičku neviděla. „Je to pro mě vážně hrozné. Mnohokrát jsem se omluvila a udělala bych cokoli, abych dcery názor změnila. Pořád věřím, že mi odpustí a všechno bude jako dřív.“
KAM DÁL: Agáta (52): Trvalo mi 20 let, než jsem zjistila, jak být šťastná. Je to přitom tak snadné, dokáže to každý.