V květnu roku 2013 se odehrála scéna jako z hororového filmu. Záchranáři po dvaasedmdesáti hodinách od potopení lodi hledali alespoň těla dvanácti mužů, kteří se spolu se svojí lodí potopili. Nebyla tedy prakticky možnost, jak takovou katastrofu přežít. Potápěči prohledávali vrak a jak samozřejmě počítali, nacházeli jednoho muže po druhém mrtvé. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného.
Šok jako z hororu
Jeden ze záchranářů objevil další tělo, respektive zahlédl jeho ruku. Doplaval k ní ve snaze domnělé ostatky dalšího z utopených vyprostit z vraku, aby mohlo být předáno rodině k důstojnému rozloučení. Jaké muselo být jeho překvapení a šok, když ho ruka uchopila! Šlo o potápěče, pracujícího za běžných okolností na 120 kilometrů vzdálené ropné plošině, byl tedy jistě zvyklý na mnohé nepředvídatelné události, ale toto bylo něco, co nemohl nikdo očekávat. Později ten okamžik popisoval jako směs čiré hrůzy, kterou po několika sekundách vystřídalo překvapení a vlna nepopsatelného štěstí.
Svědectví z hladiny
Celou akci potápěčů samozřejmě sledoval tým dalších lidí, kteří potápěčům pomáhali pomocí moderní techniky. I tento moment tedy sledovali na monitoru. „Pro každého to bylo děsivé,“ řekl jeden z členů “suché” části záchranného týmu, Tony Walker. „Muselo to být šílené pro toho chlapa, který byl uvězněn, a nemohl nevědět, co se děje. Byl to ale také šok pro potápěče, který tam dole hledal těla. I my v kontrolní místnosti jsme vykřikli, když chytil potápěče za ruku,“ přiznal. Potápěč se rychle vzpamatoval z prvotního šoku a podal zprávu: „Existuje přeživší! Je naživu!“
Rodina ho oplakala
Strašné hodiny Okeneova utrpení začaly podle kanadského serveru serveru cbc.ca, který o havárii informoval, 26. května v půl páté ráno. Harrison Odjegba Okene pracoval na jednom ze tří vlečných ropných tankerů ve vodách Nigérie. Náhlé neštěstí jej zastihlo na toaletě, což - jak se později ukázalo - byla také jeho záchrana.
„Byl jsem omráčen, všude byla tma a já jsem byl odhozen na druhý konec místnosti,“ popsal později sám zachráněný námořník, kterého již předtím rodina jistě oplakala. Přes to, co se kolem dělo, zachoval si duchapřítomnost a podařilo se mu najít záchrannou vestu i několik nástrojů, které považoval za potřebné pro případné přežití. Nadějí ale příliš nebylo. Měl ale štěstí větší, než se vůbec dalo předpokládat. V kajutě, v níž zůstal, se vytvořila vzduchová bublina dostatečná na jeho přežití po celé tři dny.
Dlouhé čekání na smrt
Umíme si vůbec představit hrůzu, jakou musel prožívat člověk, uvězněný ve vraku lodi pod hladinou moře? Bez jakýchkoliv zpráv o tom, zda se blíží záchrana nebo je odsouzen k pomalému umírání ve tmě, chladu a o samotě, čekal Harrison Odjegba Okene na svůj nevyhnutelný konec. Vzpomínal přitom na rodinu, ale i na přátele, o nichž byl přesvědčen, že je již nikdy neuvidí. Vzpomínal také na další námořníky, kteří s ním sloužili na stejné lodi a v tu chvíli již nebyli mezi živými.
Zachránil jej snad jen zázrak
„Když jsem uslyšel lodní motor a náraz kotvy, snažil jsem se upoutat pozornost. Nikdo ale neslyšel,“ uvedl Harrison Odjegba Okene po své záchraně. Proto začal kladivem tlouct o kovovou stěnu vraku, ale ani to nepomáhalo. Záchranář jej našel ve spleti chodeb a kabin lodi opravdu jen zázrakem. Okeneova cesta na hladinu pak musela být prodloužena pobytem v dekompresní komoře, ale následné shledání s rodinou, která se s jeho životem již rozloučila, bylo velkou odměnou za hodiny plné zoufalství a zdánlivě bezvýchodného čekání na smrt. „„Měl neuvěřitelné štěstí, že byl ve vzduchové kapse,“ uvedl Tony Walker. „Jeho čas se ale rychle krátil a brzy by už nemohl dýchat,“ poznamenal s tím, že záchrana přišla skutečně v poslední chvíli. Ale přišla - a námořník mohl být zachráněn. Jeho kolegové bohužel takové štěstí neměli.
KAM DÁL: Rakušan: Jsme svědky zákeřné loupeže z peněz obcí v přímém přenosu. Schillerová mluvila jak dlaždič.
