Podmíněné tresty za legalizaci krádeže obrazu Toyen
Co říkáte na nové rozhodnutí benešovského soudu?
Pachatelé zatím nepravomocně byli odsouzeni k podmínce za legalizaci, protože věděli, že obraz je kradený. Nám nejde o nějaké tresty, ale o vrácení rodinného majetku. Soud ještě nemohl rozhodnout o vrácení a odkázal nás na občanský spor, který jsme už v roce 2010 zahájili. Občanský soud na Praze 10 řízení přerušil do doby rozhodnutí trestního sporu. Vzhledem k tomu, že se trestní spor vrátil k soudkyni Doubkové přes nejvyšší soud zpátky, tak to celé trvá už šest let, kdy byla podaná obžaloba. Rozsudek je nepravomocný, protože došlo k odvolání a tak budeme čekat dál, jak to dopadne u krajského soudu. Čekáme, abychom se vůbec dožili. Hlavně moje matka od roku 1992, kdy došlo ke krádeži, o obraz bojuje a stále ho nemá ve své moci.
Jak ke krádeži došlo?
Člověk, který to ukradl, bydlel o tři baráky dál. Měl informaci, protože obraz byl fotografován pro německý katalog už v roce 85. Tak věděl, že tam je něco, co má cenu. Mezi tím se dostal na šikmou plochu. Přišel, když tam byla moje babička a ona ho znala a tak k němu měla důvěru. Vůbec jí nenepadlo, že tam jde krást. Ona už byla starší a seděla na zahradě. Jeden z pachatelů si s ní povídal a druhý zatím kradl. Pak z toho skoro nic neměl a prodal to asi za deset tisíc korun.
Kde je obraz teď?
Byl u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, protože ho stát zadržel do doby vyřešení majetkového sporu. Následně, jak jsme pochopil z jednání benešovského soudu, došlo k předání do soudní úschovy. Podle internetových stránek soudu stát každý měsíc platí částku kolem dvou až tří tisíc korun za to, že ho v Kutné Hoře uchovávají. Daňové poplatníky tak pomalost soudů stála čtvrt milionu korun na tom, že obraz leží v Galerii Středočeského kraje GASK.
Proč obraz ještě nemáte zpátky?
Když byl obraz v roce 2009 objeven, tak jsme zažádali o jeho vydání. Předpokládáme, že samozřejmě majiteli obrazu jsme, protože jsme neučinili nic špatně. Ihned jsme ohlásili krádež, bylo vyhlášeno mezinárodní pátrání, evidovala to databáze Interpolu. Soud se opřel o zvláštní argumentaci, že do veřejné databáze byl obraz vložen až v roce 2002. Je potřeba si uvědomit, že internetová databáze vznikla v roce 2001 a všechny položky se tam dávaly zpětně. V roce 1993 byly databáze ještě neveřejné a jen na papíře. To přece neznamená, že před rokem 2002 se mohlo krást. To je logika, která mi od začátku sporu dere nervy. Je naprosto absurdní. Přesto paní soudkyně setrvala na svém názoru, že pro ní je rozhodující, že do do databáze byl obraz vložen v roce 2002. Ten člověk se k tomu dostal v roce 1996 a uplynula jakási doba, kdy mohl být v dobré víře.
Ale přece kradenou věc musí každý vrátit...
Ten zákon je složitější, ale po většinou to tak funguje. Nestačí, když někdo prohlásí, že přišel do obchodu a tam si to za podivných okolností koupil. Přičemž na to nemá ani smlouvu na určitou částku. Ten galerista je velmi podezřelá osoba se základním vzděláním. Tvrdí, že obraz prodal za částku do milionu korun a druhý tvrdí, že koupil za tři a půl milionu korun. Kdyby to koupil příliš levně, tak už by se dostával do potíží, protože těžko mohl být v dobré víře. Ve znaleckém posudku přitom nebyl řešen původ obrazu. Posudek navíc dělal člověk, který nemá kulaté razítko na moderní malířství ani kusthistorické hodnocení.
Kdo je ten galerista?
Josef Antoš, který obchoduje s obrazy v Praze. Taková vyhlášená figura.
Co obrazem udělal?
Pan Antoš ho prodal panu Běhunčíkovi a ještě nechal do posudku vsunout větu, že v Národní galerii proběhlo restaurování významnými restaurátory. To je taky lež, protože pan Zika jen nažehluje plátna a je v pozici řadové dělnické profese. Jenom provedl nažehlení a předal obraz zpátky paní, která ani zaměstnancem galerie nebyla.
A zloděj za to už odsouzený byl?
Ano, zloděje poměrně rychle chytli a odsoudili dva pachatele k sedmi letům, po odvolání dostali pět let. Obraz předali nějakému Slovákovi jménem Varga, ten ho převezl na Slovensko a tam se přes další dva lidi dostal k jakémusi panu Fílemu, který ho prodal panu Antošovi. Ten ho převezl zpátky do Čech po rozdělení republiky. Uvedl asi dvě stě tisíc slovenských korun jako kupní cenu. Bez jakýchkoliv dokladů ho převezl přes hranice a nehlásil žádný převoz. Taková díla se přitom musí evidovat a došlo k porušení zákona. Těžko tam mohla být nějaká dobrá víra. Pak nechal obraz přes nějakou známou zrestaurovat v Národní galerii, což je další absurdita. Národní galerie se podílela na vyhotovení znaleckých posudků v době krádeže obrazu. Zároveň její zaměstnanec pan Zika na anglickém stolu na rovnání pláten obraz pokoutně restauroval. Galerie to oficiálně neevidovala.
A co odsouzený Josef Běhunčík?
Pan Běhunčík, který to údajně v dobré víře koupil, je bývalý důstojník komunistické armády. Musel již tenkrát tušit, že obraz je kradený. Nechal se zastupovat JUDr. Antonínem Chmelíčkem. To je poměrně starý pán, který má advokátní kancelář. Dříve byl velmi vysoko v hierarchii Státní bezpečnosti. Měl posílat agenty StB na demonstrace. Já vůbec nechápu, jak takový člověk přes lustrace může být advokátem. Vzhledem k průběhu soudu začínám věřit tomu, že vliv starých estébáckých struktur je pořád ještě velký. Také je zvláštní, kde mohl pan Běhunčík vzít na obraz peníze. On v roce 1996 nakupoval i pozemky a teď žije bohatě na Kypru. Jak mohl v armádě vydělat desítky až stovky milionů?
Vaše rodina dostala obraz přímo od autorky?
Dá se říct. Byla v přátelském vztahu s naší rodinou a darovala ho bratrovi mojí babičky kolem roku 1932. Obraz byl zrovna namalovaný a babička ho dostala svatebním darem od jejího bratra. Toyen mu ho jako svatební dar již dala, protože byli dobří přátelé.
