Když se řekne srpen, mnoha lidem se stále vybaví rok 1968. Tom Rimpel není výjimkou. Byl u toho, zažil vše na vlastní kůži. „V předvečer 21. srpna jsme si vyrazili s pár mladými kolegy řidiči z ministerstva financí do malostranských hospůdek, jak jsme to občas po práci dělávali. Celé se to nějak protáhlo a já přišel domů do Podolí až po půlnoci,“ vzpomíná dnes na chvíle, kdy k invazi vojsk Varšavské smlouvy chybělo už jen několik málo hodin.
Po podařeném večeru ráno zaspal a bez snídaně se vydal na stanici autobusu. „Tam stála spousta lidí, daleko víc než obvykle, a všichni mlčeli, někteří měli u ucha tranzistoráky. Věděl jsem, že se něco stalo, ale nenašel jsem odvahu se někoho zeptat, co. Tušil jsem to.“ Slyšel podivný temný hukot. V pravidelných, asi minutových intervalech na obloze nalétávala těžká dopravní letadla na přistání v Ruzyni.
Rozhovor s okupanty nebyl možný
Konečně přijel autobus. „Přesto, že byl už téměř plný, tak jsme se tam všichni čekající ještě nějak namačkali. Cesta pokračovala podél Vltavy, až náhle u Národního divadla autobus téměř nouzově zabrzdil a vtom nám před čumákem zprava z Národní třídy přejel tank a hned za ním další a další. V tu chvíli se mi ujasnilo to, co jsem už tušil,“ vypráví pan Rimpel.
Začal se chvět po celém těle a zavalil ho studený pot. „Nějak jsem se dopotácel z Klárova, kde se už v parku ubytovala celá motostřelecká jednotka Rusů, do Letenské ul., do budovy ministerstva financí. Byla skoro prázdná, málokomu se podařilo dostat do práce, veřejná doprava téměř nejezdila. Vrátil jsem se na Klárov, kam se mezitím dostavila spousta našich občanů, kteří se pokoušeli s okupanty o rozhovor. Marně.“
Vojáci netušili, co se děje
V očích mladých, vystrašených vojáků viděl, že sami tápou, že si asi kontrarevoluci představovali jinak. „Důstojníci na ně dohlíželi, aby se s nikým nepouštěli do hovorů. Občas se ozývala střelba z automatických zbraní, to vystrašení a nevyspalí ruští vojáci opětovali "útoky" neexistujících kontrarevolucionářů, většinou stříleli dezorientovaní sami po sobě.“
Tak se stalo příštího dne cestou do práce, když už veřejná doprava zcela zkolabovala, že se dostal do přestřelky dvou ruských jednotek. „Jedna byla usazená v parku na Karlově náměstí, druhá někde na Smíchově, zřejmě po náhodném výstřelu v přesvědčení, že jsou napadeni kontrarevolucionáři, stříleli po sobě přes Vltavu snad ze všech rour, co tam měli k dispozici. Ležel jsem s asi desítkou jiných na chodníku, částečně chráněn betonovým zábradlím Palackého mostu, a čekal, až střelba utichne. Trvalo to snad 15 minut.“
Musel pryč, na hodně dlouho
Zažil toho během prvního týdne okupace moc. „Viděl jsem auta i s řidiči, po kterých přejel tank, na Malostranském náměstí jsem potkal průvod mladých lidí se zkrvavenou vlajkou, jdoucích zřejmě od Čsl. rozhlasu, viděl jsem postřelenou umírající mladou studentku na Klárově.“
Aby vše vstřebal, na to neměl ve své mladě hlavě plné ideálů, které byly náhle pryč, prostor. „Musel jsem pryč, což jsem nikdy před tím neplánoval. 28. srpna 1968 jsem prvním vlakem, který od začátku okupace přejížděl hranice směrem na západ, opustil republiku. Netušil jsem, že na celých 21 let.“
KAM DÁL: Jak vznikla píseň, která se stala symbolem okupace a revoluce? Modlitbu pro Martu diktovali tajně po telefonu.
