Hrobníkův syn je odměněn za pomoc otci
Dne 2. srpna 1877 několik chlapců z Nové Huti v blízkosti Stradonic pracovalo na nevděčném úkolu. Vykopávali totiž staré kosti. Byl mezi nimi také syn hrobníka, Libor Lebr. Lze se domnívat, že právě otec tohoto chlapce zorganizoval onu zvláštní brigádu a jeho syn byl za svou píli odměněn osudem víc než štědře. V jednom okamžiku totiž jeho motyka narazila na nějaký divný materiál, z něhož se vyklubala kůže. Když vyzdvihl onen předmět ze země, užasl. Šlo totiž o jakýsi zjevně starý vak, ve kterém se třpytily zlaté mince.
Libor Lebr zajásal. Muselo to pro něho být jako z pohádky. Kluk nebyl na něco podobného připravený. Každý dnešní rozumný člověk by pochopil, že v okamžiku podobného nálezu musíme být ve vlastním zájmu více než zdrženliví. Libor ale jásal a jásal a více než jasně dával najevo, proč jásá.
Ne, to opravdu neměl dělat…
Stradonice pod náporem „zlatokopů“
Již v okamžiku nálezu tohoto pokladu se seběhli chlapci, kteří zde pracovali s Liborem a samozřejmě se seznámili s podstatou radosti kamaráda. Dali se do prohledávání místa nálezu a vedle dvou stovek mincí, které vykopal Libor, nalezl jistý Petr dalších pět set těchto skvostů.
Stradoničtí pochopitelně ucítili příležitost a v plném počtu práce schopných osob vyrazili, aby prozkoumali prostory ve svém okolí. Jejich nikoliv přílišná inteligence se projevila i v tom, že celou záležitost vyzradili novinářům. Ti nevěděli nic lepšího, než vše popsat v novinách.
Pražany taková zpráva pochopitelně inspirovala. Stradonice nejsou zasetak daleko od hlavního města, takže slovo dalo slovo a mnoho osob se do nich vydalo hledat zlato dávných obyvatel Čech - Keltů. Šlo prý až o 300 hledačů denně, tudíž si pražští zlatokopové museli vykopávky organizovat jako jejich kolegové na Aljašce - vykolíkovali si „své“ zábory a tam se snažili ze země něco vytěžit.
Nakonec zůstává lítost historiků…
Toto neorganizované šílenství českých zlatokopů trvalo hezky dlouho. Naši předci území kolem Stradonic důkladně překopali a dokázali z něj vytěžit údajně až 50 000 kusů předmětů, které měly vztah k dávným keltským časům. Archeologie tehdy dostala na pověstný frak a jen minimum takto divoce vykopaných upomínek se dostalo do muzeí a podobných institucí. Nálezci totiž předměty prodávali a vědecké instituce, jak víme z dneška, nejsou těmi nejmovitějšími zákazníky…
Erudovaný archeolog se do terénu vydal až po více než dvaceti letech. Byl jím Josef Ladislav Píč a stalo se tak v roce 1902. Výsledky výzkumu lze nalézt v druhém dílu jeho práce „Starožitnosti země České“.
Má cenu ještě dále plakat nad ztrátou velkého množství informací o naší minulosti kvůli mamonu? Asi ne, protože už nic z toho nenapravíme. Proto se na závěr obrátím na čtenáře s prosbou, aby v případě, že objeví poklad, nejednali jako Libor Lébr…
