S vervou jemu vlastní se začal starat o blaho země. Situaci neměl jednoduchou, musel řešit mnoho problémů země, jež se nenacházela v nejlepším hospodářském stavu. To kralevici nebránilo v tom, aby roku 1435 uspořádal své sestře Anně v královském městě Znojmě svatbu s Otou Habsburským.
Spory se šlechtou a otcem „korunované“ Karlovým následnictvím
Karlovo působení v Čechách nebylo bez potíží. Šlechta se začínala obávat vzrůstajícího vlivu mladého muže, a tak, jak se zmiňují historici, zasela trn sporu mezi něj a otce, krále Jana. Nicméně se přesto oba muži dokázali spojit při společné křižácké výpravě do Litvy. Nastaly také problémy kolem manželky Blanky. Králi Janu se nelíbila její obliba u Pražanů. Musela opustit Prahu, přesídlit do Brna a „moravské důchody“ nesměly nalézt správného adresáta, tedy markraběte Karla, ale proudily přímo k rozmařilému veličenstvu Janovi.
To ale nezabránilo Janovi svolat v roce 1341 slavnostní zemské shromáždění, na němž nechal stavy potvrdit Karlovo nástupnictví na český trůn. Jediné, co „neprošlo“, byl Karlův požadavek, aby byl českým králem korunován ještě za Janova života.
Do tohoto období spadá rovněž povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, což značně zvýšilo prestiž Čech v tehdejší Evropě. Stalo se tak v roce 1344, kdy Jan i Karel dali podnět k položení „základního kamene“ ke stavbě Svatovítské katedrály.
Král zemřel, ať žije král...!
26. srpna 1346 došlo k bitvě u Kresčaku, v níž dalekonosná střela anglických lučištníků zabila krále Jana. Kralevic Karel se tak stal jeho nástupcem ve funkci českého i římského krále. Tyto události nastaly v nelehké době, protože proti Karlovi velmi nepřátelsky vystupoval císař říše římské Ludvík Bavor. Nenávist panovníků zapříčinila, že Karel byl na římského krále korunován v Bonnu (26. listopadu 1346) namísto obvyklých Cách. 2. září 1347 byla na hlavu Karla vsazena svatováclavská koruna, jíž nechal předtím prozíravě vytvořit. Tento slavnostní akt vykonal arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic, první Čech v této významné církevní funkci. To vše se dělo pod dojmem nesvárů s císařem Ludvíkem. Karel se s ním po korunovaci chystal vojensky střetnout, vypravil již svou brannou moc, ale 14. října 1437 ho na cestě zastihla zpráva, že protivníka dostihla „boží spravedlnost“, protože Ludvík Bavor, stižen mrtvicí, zemřel. Tak se Karlova vojenská výprava do Německa proměnila z plánovaného nelehkého střetnutí na triumfální jízdu, při níž mu města našeho západního souseda otevírala brány a vítala ho. Otevřela se mu tím nenadále i cesta k získání daleko větší moci, tentokrát v celé Svaté říši římské.
