Před válkou studovala univerzitu. Byla jedna z nejlepších studentek toho ročníku a její největší vášní byl hokej. Předtím, než začala válka, Veronice její hokejový trenér sdělil skvělé novinky, chtěl její tým dostat do profesionální ligy. „Ten večer jsem šla do spát šťastná a těšila jsem se na další den,“ sdělila Veronika pro The Guardian. Bylo 23. února.
Následující ráno vstala v 5:30. „Hned jsem si neuvědomila, že mě nevzbudil budík, ale exploze,“ uvedla. Nevěděli, co se děje, ale sbalili si kufry a opustili svůj domov.
„Přijde mi, jako bych zemřela 24. února v 5:30,“ svěřila se Veronika. Její život, pro který dřela a na který se těšila, skončil. Přesunuli se do sklepa jejích prarodičů a přežívali jen na plesnivém chlebu. V té době už byla údajně úplně otupělá, zkrátka necítila vůbec nic, žádnou zlobu, strach, ani motivaci žít.
Za několik dní jsme se spolu s matkou přesunuly do centra města, v bunkru jim totiž pomalu docházelo jídlo a část města, kde se nacházely, byla čím dál tím nebezpečnější. Bohužel ale odešly jen ony dvě. Prarodiče mladé Ukrajinky zůstali v bunkru, doteď o nich nic neví.
S matkou si rozpouštěly sníh a hledaly jídlo na ulicích. Nedaleko byl trh, tedy to, co z něj zbylo, kde našly kusy zeleniny. „Pro tu shnilou zeleninu jsme riskovaly život,“ pokračovala.
Při první možnosti opustit Mariupol z města odjely, jen několik dnů předtím, než bylo místo, kde se schovávaly, vybombardováno ruskými vojsky. Teď jsou údajně relativně v bezpečí v malé vesnici u Lvova.
„Kdo za to může? Kdo se nám omluví? Kdo mi vrátí můj ukradený život? Stejně jako moje rodné město mám pocit, že už neexistuju. Mám vážné kožní problémy kvůli nedostatečné hygieně a prach ve sklepě mi způsobil dýchací potíže. Už nemám normální vztak k jídlu,“ řekla Veronika.
„I když jsme prozatím v bezpečí, nikdy se z toho traumatu nevzpamatuju, bude mě to pronásledovat celý život,“ dodala.
Zdroj: The Guardian
KAM DÁL: Putin a denacifikace Ukrajiny: Jak je to doopravdy s ukrajinským fašismem.
