Cesta do Jenče je takový malý tankodrom. Jedete, jedete a najednou hups, jste v několik metrů dlouhé a pár centimetrů vysoké díře. Když to nečekáte, tak si klidně můžete poškodit pneumatiku nebo nápravu. Žádný smutný smajlík "musíme to udělat" nebo alespoň jasně viditelné značky, které budou informovat o nerovnosti vozovky.
A že je to pořádná nerovnost! Navíc na několikakilometrovém úseku nejde zdaleka o jedinou. Dopoledne jsme jich napočítali devět, při cestě zpátky do Prahy o dvě hodiny později pět. Práce sice šla dělníkům od ruky a části vozovky, které zacelili, označili kužely. Auta se tedy neprobořila do tuhnoucí hmoty. Sláva!
Nicméně na oslavy není přiliš času, protože už za pár vteřin máte co dělat, abyste se vyhnuli protijedoucímu autu, jehož řidič ho logicky nechtěl navést do hrozivě se šklebící díry. Ono ale poslat káru do protisměru také není žádný hit. I tohle ale přežijete a pokračujete dál s oroseným čelem a obavou, co přijde dál.
Asi za minutu na vás mává jeden z dělníků praporkem, že máte zastavit. Chvíli počkáte, pak vás pouští kolem úseku, který se právě opravuje. Dobrá, tady se to zvládlo. Ale ještě to není konec. Vjezd do Jenče a stejné problémy. Na obou stranách díry, značení chybí. Auta se to snaží objet, ale většinou rezignují, protože by šoféři museli čekat, až se uvolní protisměrný pruh.
Takže raději díry projedou a doufají, že se jejich plechovým miláčkům nic nestane. Nic proti opravám, ale alespoň nějak řidiče informovat by vážně neškodilo. Ono se sice může zdát pár nerovností jako legrace, ale když jste za volantem, tak vážně není.
