Důležitost sobotního duelu si uvědomoval úplně každý. Proto na středečním tréninku bylo až nezvykle živo. Vždyť dvanáct borců se tu Jirkalovi sešlo poprvé v sezoně.
„Na vítězství“ „Na vítězství!!!“, ozvala se mnohohlasná odpověď na Jirkalův přípitek a sklenice třeskly o sebe. „Dokonce i ze hřiště jsme šli společně do hospody. Všichni! Do jednoho! Konečně se nám vrátila bojovná nálada a chuť se rvát o výsledek. Premiérová výhra je cítit ve vzduchu“, pomyslel si Jirkal a dál se věnoval kolektivu.
Úvodní hvizd do píšťalky rozpoutal jednu z dalších fotbalových bitev. Dnes však přeci jen v něčem neobyčejnou. Na jedné straně tým, který touží poprvé zvítězit, na druhé straně jen o málo zoufalejší soupeř, který chce alespoň trochu poupravit mizernou zápasovou bilanci. Přestože se jedná o duel na té vůbec nejnižší úrovni, bojují obě mužstva s důležitostí, jako by k výsledku boje byla obrácena pozornost celého světa.
Po krásné akci ze dvacáté minuty otevírá Jirkalův tým skóre zápasu. 1:0. „Máme je! Jsme lepší!“, burcují se kluci při oslavě vedoucí branky navzájem. Hra se zvedá, sebevědomí roste a chuť vítězit se násobí. Proto vyrovnávací gól, který domácí jako naschvál inkasují jen pár vteřin před poločasem, jimi těžce otřese.
„To nic, kluci! Zvednete se! Hlavně nevěšte hlavy“, motivuje Jirkal své svěřence. „Máte na ně, ty tři body dneska urvete!“ Bohužel. Člověk míní (nebo přesněji, Jirkal míní) a Pán Bůh mění. Soupeř během pauzy pozměnil své složení a do druhého poločasu vyběhl jako vyměněný. Konečný stav 1:4 byl s ohledem na další průběh hry k domácím ještě dost milostivý. „Kluci, k zápasu si něco řekneme až ve středu na tréninku. Přijďte všichni“ Dnes už se v tom Jirkal odmítal dále „pitvat“.
„Vykašleme se na to. Co jinýho? Uhrát z jednadvaceti zápasů jen dvě upocený remízy je moc málo. Skóre 21:97 je přece šílený! Ani jednou jsme si pořádně nezahráli!“, byla okamžitá odpověď, když trenér otevřel palčivé téma. „A co chcete dělat? Kde pak budete hrát?“, reagoval Jirkal okamžitě. „To nevím. Asi nikde. Mně to třeba scházet nebude. Víkend se dá trávit i jinak. Lépe!“, odvětil jeden z obránců a ostatní ve většině přikyvovali.
Tyhle věty Jirkala ranily. On sám sice nahlas říkal, že práce má doma jako na kostele a místo toho přichází o nervy na hřišti. Nikdy to ale nemyslel úplně vážně. Vždyť s fotbalem začínal už před padesáti lety a fotbalový míč se jako nit lyne celým jeho životem. „Zkusit to někde jinde?“ Ne, v celém půlstoletí buď hrál, trénoval nebo dokonce i předsedoval tady. Na obecní schůzi se jednou zhádal až do krve, když chtěl získat výhody pro fotbalový klub. „Teď bych toho měl nechat?“
„No kluci, v sobotu jedeme k poslednímu zápasu v sezoně. Jestli k poslednímu vůbec, o tom bych se pobavil přeci jen až po něm“, uťal celou rozmluvu a poslal kluky obíhat hřiště.
Když přijel v sobotu na sraz, stál tu už hlouček lidí. „Kluci promiňte, byl jsem ještě manželku odvést k holiči“. Pokus o vtip mu ale nevyšel. Úsměv nevehnal do tváře vůbec nikomu. Myšlenky na možná vůbec poslední zápas se zrcadlily v mimice fotbalistů. „No, tak jedeme“, vybídl Jirkal k cestě i proto, aby přeťal nastalé ticho.
Navzdory veškerým očekáváním se jeho klukům dneska vedlo podstatně lépe. Už od patnácté minuty drželi jednogólový náskok, který se jim protentokrát povedlo udržet až do poločasu. „Kluci, je to dobrý! Nehrajou nic moc. Udržte to!“. Když v 82. minutě přidali Jirkalovi svěřenci druhou branku, k výhře už bylo opravdu blízko. Minuty se dál příšerně vlekly, ale kluci už vítězství nepustili. „Devatenáct proher, dvě remízy a dneska, v posledním kole, konečně i premiérová výhra“, shrnul sezonu brankář, který zářil štěstím i z první odchytané nuly v ročníku. „Když se to vezme kolem a kolem, tak ta sezona nebyla zase až tak špatná“, říkal se smíchem kapitán mužstva.
„Dneska jste hráli jako z partesu. Když se toho budete držet, když zachováme kádr ve stejným členským složení a když přes léto potrénujeme, uděláme lepší výsledky. Co myslíte?“, využil Jirkal veselé nálady a snažil se tu nepříjemnou věc rozhodnout. „Budeme o tom opravdu uvažovat“, zněla po chvíli hádání nejčastější odpověď. „Dobrá, díky“, odpověděl s ulehčením v hlase Jirkal.
Když se kluci začali převlékat, Jirkal vyšel ven na chodbu. Na jejím konci na něj mávl rukou muž, ke kterému se Jirkal okamžitě rozešel. „Tak co, dobrý?“, zeptal se neznámý. „Jo, jo, dobrý. Kluci nic nepoznali“, řekl polohlasem Jirkal a v napřažené ruce k pozdravu si palcem nenápadně přidržoval dvě bankovky.
