Občanství označuje příslušnost fyzické osoby k danému státu. Zpravidla je tento právní svazek proti vůli fyzické osoby nezrušitelný. Znamená právo občana na ochranu ze strany státu a ukládá mu také určité povinnosti. Mezi ně patří například dodržování zákonů dané země. Pojmem, se kterým se občanství často zaměňuje, je státní příslušnost. Ta je však širším pojmem, neboť zahrnuje i právnické osoby.
Historické machinace s občanstvím
Když vznikl v roce 1918 československý stát, každý, kdo měl k 28. říjnu domovské právo v obci, která patřila pod Československo, nabyl také československého občanství. Šlo o naplnění mírových smluv, které ukládaly nástupnickým státům na území poraženého Německa a Rakouska-Uherska povinnost vytvořit podmínky pro zde žijící občany, aby mohli získat jejich státní příslušnost, a tím také potřebný domov.
V období protektorátu Čechy a Morava bylo jediné právoplatné občanství říšské. Po válce pozbyli československé občanství v roce 1945 ti občané, kteří říšské občanství přijali bez nátlaku. Na ty se vztahovala rozhodnutí o odsunu. Jejich majetek byl následně konfiskován. Když byla vyhlášena v roce 1968 federace, poprvé se objevilo občanství české a slovenské. Určeno bylo podle toho, kde se člověk narodil. Tak se například stalo, že po vzniku České republiky v roce 1993 zde žily statisíce lidí, kteří, byť zde žili téměř celý svůj život, měli najednou status cizince.
Situace dnes
Občan státu má za splnění podmínek právo volit své zástupce (u nás například dosažení zletilosti), zároveň umožňuje interesy na věcech veřejných. Stát si sám určuje, kdo se může stát jeho občanem a za jakých podmínek. Pokud přicestujete například do Ameriky, automaticky se jejím občanem rozhodně nestanete.
U nás se nabývá (za splnění dalších zákonných náležitostí) občanství narozením, je-li alespoň jeden z rodičů občanem ČR, osvojením, je-li alespoň jeden z osvojitelů občanem ČR, určením otcovství, je-li dítě narozeno mimo manželství a jeho matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní (osoba bez státního občanství), nalezením, pokud je dítě mladší 15 let nalezeno na našem území, prohlášením (vztahuje se k ČSFR) a udělením za splnění podmínek.
Zbavit občanství nemůže stát bez vůle fyzické osoby
Přijímání i zbavování občanství upravuje ústava i přijatý zákon o státním občanství. Nutno podotknout, že se ústava chová jinak než běžný zákon. Nejen, že má ústava větší právní sílu, ale také je v České republice rigidní. To znamená, že může být měněna pouze dalšími ústavními zákony, které ke svému přijetí vyžadují kvalifikovanou většinu, zároveň je zakázáno měnit podstatné náležitosti demokratického státu.
Zbavit občanství lze prohlášením občana České republiky, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, že se ze své vůle občanství vzdává nebo nabytím cizího státního občanství na základě vlastní žádosti. Česká republika také ze své vůle nemůže zbavit občanství ty osoby, které získaly státní občanství na základě právního režimu cizího státu. K zákonu, který Lotyšsko přijalo, by tak u nás vedla poměrně dlouhá cesta.
Zdroj: clanky.rvp.cz, bloomberg.com, kyivindependent.com
KAM DÁL: Největší česká krádež století: Kam zmizelo půl miliardy?
