Tam bylo naše klukovské eldorádo. S mlynářovým svolením jsme chytali ryby, kde se dalo.
Ale prut byl pryč...
Jednou jsem navlékl na háček pořádnou rousnici, udici zatížil olůvkem a prut položil na své oblíbené místo na starém vrbovém pařezu. Dlouho nic nebralo. Potom mě zavolali k večeři, mezitím se setmělo a já už se k prutu nedostal. Když jsem ráno procitl, pádil jsem jen tak v trenýrkách rovnou k pařezu. Ale prut byl pryč...
Nasedl jsem do maňásku, byla to taková stará útlá loďka, vratká a ještě do ní zatékalo, ale ovládal jsem jí dokonale. Pádloval jsem podél rákosí, proplul hlubokou stokou do vedlejšího rybníčku a už jsem prut viděl. Trčel uprostřed hladiny, zapíchnutý špičkou do bahna. Nedovedl jsem si to vysvětlit. Napadlo mě, že jej někdo popadl a jako oštěp vhodil do vody. Ale když jsem k němu připlul a pozvolna jej vytáhl z bahnitého dna, udice se napjala a nechtěla povolit...
![](https://zivotastyl.cz/sites/default/files/styles/image_detail/public/uhor-ricni.jpg "Úhoř říční je v Čechách zařazený do skupiny "téměř ohrožený" druh")
Teď teprve bylo všechno jasné. Rousnici popadla ryba. Polkla ji, odtáhla prut doprostřed rybníčku a zavrtala se hluboko do bahna. Napjal jsem silonový vlasec a prsty do něho cvrnkal jako do strun mandolíny. Posílal jsem signály dolů, do černého bahna. Na hladinu vyskočilo nejprve několik bublinek. Šňůra pojednou povolila. Znovu jsem zabrnkal na napjatou šňůru, vyvalily se bublinky, zvedl se kal a potom náhle všechno povolilo a do loďky jsem vytáhl dlouhý živý salám. Na konci udice se zmítal úhoř. Byl kluzký, lezl po dně maňásku jako had, kroutil se a točil a udici mi zmotal do desítky uzlů a smyček. Ale byl můj. Na hřbetě olivově zelený, na břiše bílý, jistě metr metr dlouhý. Můj první úhoř...
