Jde o mladé lidi, kteří se dobrovolně uzavřeli do svých pokojů a zcela přerušili kontakt s vnějším světem. Nechodí si nakoupit, nestudují, nechodí do práce, nevycházejí ven, dost často nekomunikují ani s vlastními rodiči, kterým tak na bedra spadla nutnost starat se o tyto nešťastné duše.
Problémy s extrémním sociální izolací u japonské mládeže si poprvé získaly pozornost v 90. letech 20. století. Je to období, kdy Japonsko prožívalo jakousi ekonomickou "dobu ledovou", spousta lidí byla bez práce a stabilních příjmů. Mnozí mladí lidé na to reagovali tím, že se skrývali, aby zakryli stud, který pociťovali kvůli tomu, že mají mizernou práci a nemají peníze. V Japonsku je tradičně důraz na kariérní úspěch velmi silný. Někteří z lidí, kteří se tehdy stáhli z běžného života, se již znovu na veřejnosti nikdy neobjevili.
Termín hikikomori (odvozený od slovesa hiki "stáhnout se" a komori "být uvnitř") zavedl v roce 1998 japonský psychiatr profesor Tamaki Saito. Saito si tento termín zvolil k popisu mnoha mladých lidí, které vídal a kteří nesplňovali kritéria pro stanovení psychologické diagnózy, ale přesto se nacházeli ve stavu extrémního, tísnivého vnitřního stažení. Jde v podstatě o stav podobný vězení, jen ve vlastním bytě.
Jak takového člověka poznat?
Existuje několik základních rysů hikikomori. Patří k nim fyzická izolace postižené osoby v jejím domově po dobu nejméně šesti měsíců, její odříznutí od smysluplných sociálních vztahů, výrazné potíže a funkční poruchy, například vyhýbání se úkolům, při nichž by mohla s někým komunikovat, nebo vyřizování základních potřeb sebeobsluhy. Vedle fyzické izolace se u hikikomori projevuje i extrémní psychické odtržení od sociálního světa.
Místa, kde se očekává aktivní sociální interakce, například škola nebo práce, se pro ně stávají nemožnými. Zůstávají sociálně odděleni od svého okolí, ať už se nacházejí mimo svůj dům, nebo ne. Někteří hikikomori, kterým se říká soto-komori, sice zvládnou některé aktivity venku, ale s lidmi komunikují jen zřídka. Někteří mohou používat internet jako okno do světa, ale často nebudou komunikovat s ostatními. Místo toho pasivně pozorují svět prostřednictvím online her a sociálních médií, v realitě jsou ale ve stavu"sociální smrti", svět venku pro ně reálně neexistuje.
Léčba nebo terapie je zatím obtížná. V současné době se zaměřuje hlavně na fyzickou aktivitu, obnovení schopnosti sociální interakce a postupný přístup k opětovnému zapojení do práce nebo studia. Jsou to ale zatím velmi řídké případy, kdy se něco podobného podařilo.
Zdroj: iflscience.com
KAM DÁL: Mentální anorexie je další velmi nebezpečná psychická porucha.
