Prigožin sám strávil ve vězení několik let, takže k prostředí vězňů má velmi blízko. Ovládá jejich jazyk, zná jejich zvyky a také velmi dobře ví, kdo jsou to kohouti. „Kohouti jsou na absolutním dně společenského žebříčku mezi vězni,“ píše Owen. Pro jakéhokoliv jiného vězně je kontakt s nimi v podstatě nemyslitelný, pokud se sám rychle nechce stát kohoutem. „Nesmíte se jich dotknout, nesmíte s nimi sdílet jakýkoliv předmět, jídlo, cigarety, nesmíte s nimi pokud možno ani mluvit, nesmí s vámi spát na cele ani ve stejném vězeňském oddíle. Jsou naprosto separovaní,“ píše k tomu blogger a vojenský analytik Kamil Galejev.
Kohouti spí v částech vězení, které k tomu rozhodně nejsou určeny, zpravidla přímo vedle záchodových děr. Zastávají nejhorší práce, vynášejí latriny, sklízejí po ostatních vězních jídlo, uklízejí chodby, starají se o všechno, co jim kdo řekne. „Mohou být kdykoliv kýmkoliv znásilněni, musí být k tomu k dispozici, nemají žádnou možnost se bránit, nikdo se jich nezastane. O jejich statusu se ví,“ doplňuje Galejev. Jedí nejhorší jídlo, v podstatě jen zbytky, jejich lžíce má uprostřed díru, jinou jíst nesmějí. Jejich postavení je zoufalé, v rámci vězení jsou v podstatě otroci bez jakýchkoliv práv.
Kohouti do války nemusí
Z toho důvodu je prakticky nemožné, aby takoví lidé sloužili v armádě nebo u Vagnerovců. Ti sice berou vrahy a násilníky, ale kohouty odmítají. Těžko může být jednotka složená z lidí, kteří se odmítají s některými členy bavit, jíst s nimi nebo s nimi jakkoliv spolupracovat. „Paradoxně tak kohouti mají díky své „nedotknutelnosti“ největší šanci přežít válku ve zdraví,“ domnívá se Owen.
Stačí odpovědět na otázku
Galejev popisuje, jak se z vězně stane kohout. Proces je postupný a velmi nenápadný. „Stačí, že se vás někdo zeptá na cokoliv z vašeho života před nástupem do vězení. Jediná správná reakce je odmítnutí se o věci vůbec bavit, popřípadě ještě lépe přejít do protiútoku a požadovat, aby vám dotyčný sám řekl něco o sobě.“ To je ale pro nově příchozí velmi těžké, nikdo nechce hned hrotit situaci a stavět se na odpor při nevinné otázce. Jenže jakmile odpovíte a něco o sobě řeknete, tato informace se okamžitě roznese po celém vězení. Nejen co jste řekl, ale že jste odpověděl, že jste měkký, že jste svolil s tím, že budete odpovídat.
Automaticky se tak propadáte v hierarchii níže, aniž byste vůbec něco tušil. Čím více takových momentů nastane, tím hlouběji klesnete, až to dopadne tak, že za vámi chodí cizí vězni, chtějí po vás různé služby, vyhrožují vám, najednou nemáte nikde žádné kamarády, ocitnete se na samém dně vězeňské společnosti a stanete se kohoutem. Naopak jedinou možností, jak takto nepropadnout do suterénu, je ukázat sílu, agresivitu, nevypočitatelnost. Nejhorší pověst, kterou v ruském vězení můžete mít, je hodný slušný člověk, který se normálně baví s ostatními a nevyhledává konflikty. Takový má na čele nálepku kohout a velmi rychle se jím stane.
Paradoxně se tak propadají na dno lidé, kteří se dopustili méně závažných zločinů, a šance na jejich nápravu je poměrně slušná. Ve vězení se stanou kohouty a ven vyjdou jako duševně i fyzicky zlomení lidé. Ve vězení naopak vládnou a mají se dobře ti nejkrutější a nejsadističtější typy s vazbami na mafii a podsvětí. Systém tak funguje opačně, než by měl – hodné trestá a zlé zvýhodňuje.
Ruský vězeňský středověk
Celý systém kohoutů je samozřejmě dobře znám vězeňské správě, která jej ale nejen neřeší, ale naopak jeho existenci umožňuje. Šikana, brutalita, násilí, mučení, to vše provází ruské vězeňství odnepaměti, ale současný Putinovský režim je ještě prohlubuje. Není to tak dávno, co byly odhaleny příšerné případy mučení a znásilňování v ruských věznicích, přesto systém vesele funguje dál a o nějaké reformě vězeňství se ani nemluví. Je pozoruhodné, že národ, který mluví o své velikosti, nadřazenosti, kulturním bohatství a obraně tradičních hodnost, má stále vězeňský systém na úrovni barbarského středověku.
Zdroj: reddit.com
KAM DÁL: Nejdrsnější ruské vězení Černý delfín.
