Na začátku roku 2020 se ve východní Africe rozprostřel temný závoj hmyzu, který vytvořil masu špičatých nohou a třepetajících se křídel, jež se nacházela na ploše téměř 2 400 km2. „Bylo to doslova jako černá deka, která se táhla přes oblohu. Bylo těžké vidět i mraky,“ řekla Emily Kimathi, výzkumnice z Mezinárodního centra fyziologie a ekologie hmyzu v Keni.
Tento jediný roj tvořila pouštní sarančata, druh, který se v obrovském množství sporadicky objevuje ve východní a severní Africe a také v některých částech Blízkého východu a jižní Asie. „Tento konkrétní případ byl největším rojem pozorovaným v Africkém rohu za posledních 25 let. Odborníci odhadují, že se kobylky rojí v hustotě asi 50 milionů na 1 km čtvereční, což znamená, že v onom roce 2020 se jich v jednom houfu vyrojilo zhruba 200 miliard,“ uvedl Kimathi.
Dvě stě miliard kobylek pohromadě
Dvě stě miliard je ohromující číslo. Záznamy z historie však naznačují, že roje sarančat mohou být za ideálních podmínek mnohem početnější. V roce 1875 stál amatérský meteorolog Albert Child jako uhranutý, když kobylky svištěly po obloze v roji, který nakonec zahalil velkou část celého západu Spojených států. Jednalo se o kobylku ze Skalistých hor a Child odhadl, že roj pokryl plochu 512 800 km2.
Gigantický roj zatáhl oblohu nad západem USA
Tato historická událost se dodnes nazývá jako "Albertův roj". Na základě Childových odhadů se předpokládalo, že neobsahoval miliardy, ale biliony jedinců tohoto hmyzu. Přesněji tři a půl bilionu. To je dodnes považováno za největší počet živočichů ve skupině, jaký kdy člověk zaznamenal. Ne nadarmo jsou kobylky zmiňovány jako jedna z božích ran. Jakou devastaci na zemědělství taková masa sarančat provede, si lze jen těžko představit. Výskyt gigantických rojů měl v historii za následek obří hladomory trvající několik let.
Po děsivých zkušenostech s Albertovým rojem přijali v Nebrasce zákon, že každý dospělý člověk musí věnovat dva dny v jarních měsících likvidaci nymf kobylek. Začalo také rozsáhlé vypalování oblastí zamořených sarančaty. Zemědělci začali pěstovat odolnější druh pšenice a při orání likvidovali vajíčka v půdě. Tyto faktory měly za následek kompletní vyhynutí druhu sarančat skalních.
Česko je v bezpečí
S obřími mračny sarančat se kdysi potýkala také střední Evropa. Na území Čech a Moravy proběhla poslední známá velká invaze sarančí stěhovavých ve středověku. Robert Vlk z katedry biologie Masarykovy univerzity pro Čtidoma řekl, proč něco podobného u nás nemůže nastat.
„Nastat to nemůže, protože tady v České republice saranče stěhovavé nežijí. A asi ani nikdy nežily, všechny roje sem v minulosti přiletěly odněkud z ciziny, buď ze Slovenska, nebo z Litvy, kdy se k nám dostaly přes Polsko. Ostatně do Polska se poslední dobou vracejí, nikoliv však v podobě rojů. Jde o jednotlivé oplodněné samice, které tam zakládají malé lokální populace. Uvidíme časem, dříve či později něco málo dolétne asi až k nám.“
Zdroj: curioushistorian.com
KAM DÁL: Pozor bychom si měli dávat na nové druhy sršní.
