Ty fotografie se staly doslova ikonickými. Dva muži, zdá se, že přátelé, sedí pod stromem v jakémsi parku nebo v zahradě, saka ležérně přehozena přes židli a kdosi je vyfotografoval napůl tajně, když se schoval za stromy. Jen další prázdné židle dávají tušit, že se patrně jedná o větší akci. Co se asi tak na fotografii může dít? Nic menšího než jednání o rozdělení doposud celistvého státu - federace - na samostatné části. Václav Klaus a Vladimír Mečiar, český a slovenský premiér, dojednávali rozdělení Československa. Fotografie nese datum 26. srpna roku 1992.
Neobyčejná cizina
Fotografie, o nichž je řeč, byly pořízeny na pozemku brněnské vily Tugendhat, která se tak zapsala do dějin naší země, lépe řečeno našich zemí. Vždyť většina z lidí, kteří dobu Československa pamatují, dodnes považují Slovensko za takovou jinou cizinu - ne tak cizí, spíš za příbuzné než za sousedy. Jsme ale příbuzní, kteří dokáží žít v domě vedle sebe, nikoliv v jedné domácnosti se stejnou kuchyní a obývákem.
Problémy byly i v minulosti
Jak jsme si vlastně v tom Československu žili? Ono to nikdy nebylo tak docela bez problémů. Už jen vznik Československa rozhodně nebyl všemi tehdejšími Slováky, ale ani některými Čechy přijímán tak docela kladně. V době druhé světové války podlehlo Slovensko Hitlerově nátlaku a byla vyhlášena samostatná Slovenská republika, o níž se hovořilo jako o satelitu Německa. Ani po válce a tedy i obnovení Československa se nepodařilo tak docela vyrovnat životní podmínky lidí v obou našich státech. Hornaté části Slovenska a zvláště jeho východní části zůstávaly stále chudé.
Proč je všechno v Praze?
Po letech se pak Slovákům začalo příčit, že mnohé celostátní orgány a úřady sídlily v české části, zatímco na Slovensku fungovaly jakési pobočky. Můžeme zmínit už jen Federální shromáždění, jež mělo sídlo v Praze, stejně jako sídlo prezidenta, Československé televize, Československého rozhlasu i mnoha dalších důležitých institucí, které logicky sídlily v hlavním městě státu - který byl na české straně. Praha byla českým i společným hlavním městem, zatímco Bratislava “pouze” slovenským a tak dále. Ačkoliv tento stav vycházel z podstaty federace, ustavené v roce 1969, mnozí s ním spokojeni nebyli. Jednoduše nálada, která v důsledku vedla až k touze po samostatném státu, na Slovensku sílila, zvláště po listopadové revoluci. A tak došlo až na památnou schůzku Václava Klause a Vladimíra Mečiara, jež samozřejmě nebyla jediná a před ní i po ní se uskutečnilo nespočet dalších jednání, která rozdělení Československa plánovala do posledního detailu.
A pak se Slováci rozhodli...
Schůzce předcházela například Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky, kterou vyhlásila Slovenská národní rada 17. července roku 1992. Šlo o požadavek samostatnosti Slovenska. To bylo možné zajistit dvěma způsoby - buď referendem o vystoupení z federace nebo tak, jak se nakonec také stalo, tedy zrušením federace. Jen tři dny od schválení Deklarace pak ze své funkce odstoupil tehdejší československý prezident Václav Havel. Federace tedy byla v době svého rozpadu bez hlavy státu. O rozdělení tak na nejvyšší úrovni jednali premiéři obou zemí. Ti se ve vile Tugendhat prvně setkali již 8. července a potom právě 26. srpna, kdy došlo k podpisu definitivní dohody.
Jak to bylo dál?
Podpisem dohody se samozřejmě rozjelo soukolí mnoha akcí, bylo nutné rozdělit nejen území, ale i majetek. O tom hovořil ústavní zákon “o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku,” který Federální shromáždění schválilo 13. listopadu téhož roku. Veškeré kroky tak již vedly a také dovedly Československo k rozdělení. Na mapě světa se tak 1. ledna roku 1993 uprostřed Evropy objevily dva samostatné státy.
Bez revoluce a krve
Rozdělení Československa je dodnes považováno za neobyčejně klidné. Dva státy, jejich představitelé a vlastně i lidé se jednoduše domluvili, že už nechtějí žít společně. Bez nutnosti krvavé revoluce, bez bojů a zásahů armád. A tak mohou být naše vztahy se sousedy dodnes (a dnes vlastně ještě více než v minulosti) přátelské. Kdyby se takto dokázali rozcházet i manželé po dvouholetém soužití, když už je to nutné, bylo by mnoho lidí šťastnějších…
KAM DÁL: Počmáraná zeď za miliony a skartovaný obraz v přímém přenosu. Když je umění továrnou na peníze.
