První zmínka o hasičích – lezcích se datuje už do doby první republiky. Na historických fotkách je možné si všimnout nejrůznějších úchytných pásů nebo třeba i žebříků, což je jasným znamením, že hasič musí občas zasahovat ve výškách. Postupem času tato činnost přešla do specializace stejně jako například potápěči nebo kynologové. "Dnes má každá hasičská stanice svoji operační hodnotu stanovenou na základě svého typu a tak zvané předurčenosti. Pro oblast práce ve výškách a nad volnou hloubkou jsme stanovili klíč, podle kterého určujeme, na jaké stanici má být zřízené lezecké družstvo nebo lezecká skupina. Jde o dojezdový normativ 25 minut, což zjednodušeně řečeno znamená, že například jestliže vzdálenost mezi stanicemi typu C1 a C2 je větší než je vzdálenost odpovídající reálnému dojezdovému času 25 minut a její ustanovení lze odůvodnit charakterem území (hustá výšková zástavba, specifika průmyslu, exponované přírodní podmínky a podobně), zřizují se na těchto stanicích zpravidla lezecké skupiny. U stanic typu C3 se zřizuje zpravidla lezecké družstvo. Analogický klíč je aplikován u stanic typu P," vysvětluje vedoucí oddělení jednotek požární ochrany plukovník Pavel Nepovím.
On sám není žádný úředníček, který by byl na místo velitele dosazen a nevěděl, která bije. Naopak, hasičským řemeslem si prošel doslova od píky. "Začínal jsem jako řadový hasič u malých jednotek. Přes Kladno a Prahu jsem se pak dostal až na MV-generální ředitelství HZS ČR," usmívá se muž, o kterém se dá s klidem říct, že je opravdu na správném místě. Díky své minulosti dobře ví, kde jeho kolegy tlačí bota nebo zasáhne ve chvílích, kdy hrozí nejrůznější finanční škrty a další omezení. "Je pravda, že občas někdo přijde s nápadem ubrat peníze nebo by rád ušetřil jiným způsobem. Zatím se mi to vždy podařilo odvrátit. Klukům vždy říkám, že dokud tady budu, nemusí mít strach."
V Česku je dnes zhruba 6 200 hasičů v aktivní službě, kteří se střídají ve třísměnném provozu. Z toho je cca 900 lezců. Z toho plyne, že nás denně hlídá přes dva tisíce hasičů, z nichž je 300 lezců. "Každý kraj pak má svého hasiče – instruktora pro práce ve výšce a nad volnou hloubkou, který na vše dohlíží, zejména v oblasti odborné přípravy lezců. A pak funguje Sbor hlavních instruktorů, který je složen z hlavních instruktorů HZS krajů. Tento sbor dává podněty k nákupu vybavení, diskutuje o novinkách nebo řeší nové metodiky apod. Je to něco jako odborný poradní orgán." Pokud jde o vybavení, to je u českých lezců na nejvyšší úrovni. Často se dokonce stává, že jim ho závidí i kolegové ze zahraničí. Je tedy zřejmé, že jsme v dobrých rukách. "Nechceme nic měnit. Jasně, vždy bychom mohli mít více peněz a rozdělit je do krajů. Nechci však plakat, některé specializace jsou na tom mnohem hůř," uvědomuje si Nepovím.
Každý hasič dnes ovládá základy lezce. Dokáže zajistit místo zásahu způsobem, že se k postižené osobě slaní a zajistí ji i sebe. Každý hasič by měl znát základní uzly, principy pracovního polohování, nouzové způsoby slanění apod. Vše ostatní, to znamená provedení záchrany například vytažením pomocí kladkostroje, zajišťují specialisti lezci. "Je dobré vědět, co každý hasič dokáže, jde vlastně o tak zvanou normu znalostí. Ale je jasné, že lezce nemůže dělat každý. Všichni kluci ze sboru mají odvahu, ale řada z nich na rovinu říká, že by to dělat nemohli." Dnes už je automatické, pokud se vyjíždí na zásah ve výškách, že jedou i lezci. Může jít o požár výškové budovy nebo třeba sundávání kočky ze střechy a tak dále. "Proto mě někdy mrzí, že podle oficiálních statistik mají lezci jen zhruba 500 výjezdů za rok. Reálně jich je však mnohem víc. Každý rok upozorňuju na to, aby velitelé zásahu pečlivěji vyplňovali údaje do zpráv od zásahů, což je klíč pro statistické výstupy. Bohužel je to zatím marné."
Středočeský kraj je pro lezce svým způsobem specifický. Kromě hor je tu totiž vše, na co si jen vzpomenete. Lezci zasahují na skalách Berounky, v lomech, stožárech, komínech, vysílacích věžích, v jeskynních systémech…, zásahy jsou tak prakticky na denním pořádku. "Všichni kluci odvádějí perfektní práci. Ať už jsou z Kladna, Berouna nebo třeba Mladé Boleslavi. Neumím říct, kteří jsou nejlepší. I díky tomu, že technika a vybavení je dnes všude stejná. A každý, kdo se stane lezcem, je profesionál a muž, který zvládne i nemožné." A co ženy, jsou také v těchto specializovaných jednotkách? "Ženy nemáme. Několik už se jich hlásilo, ale zatím asi nenastal čas. Kdo ví, třeba to jednou přijde."
Ženský faktor u lezců zatím nefiguruje hlavně proto, že jde o zaměstnání extrémně fyzicky náročné. A těžko si představit, že by během zásahu mohl někdo brát ohledy na někoho méně fyzicky zdatného. Jedno, zda je to muž nebo žena. Stačí jediná malá chyba a tragédie je na světě. Smrt číhá doslova všude. "Riziko je obrovské. Vezměte si, že nestojíte na zemi, ale jste ve vzduchu. Každá chyba je pak nemilosrdná."
Bohužel jeden takový případ se stal zrovna nedávno při výcviku. "Instruktor udělal chybu a spadl z dvanácti metrů. Teď je v liberecké nemocnici a i když všichni věříme, že se k nám vrátí, víme, že to je na moc dlouho. Je to smutné, ale všichni s tím musíme počítat. Hasič musí být tvrdý chlap, lezec ještě o něco tvrdší. Rád říkám, že je to taková smetánka mezi hasiči," uzavírá Nepovím. I když se to nezdá, my všichni bychom měli být rádi za tyto muže, kteří pro nás denně nasazují životy. Většina z nás si to nejspíš ani neuvědomuje. Ale nebýt jich, na světě by bylo zase o něco hůř.
