Špatně zorganizovaná práce. Množství nehod, vysoká cena a kolony. Naštvaní řidiči se často ptají: "Proč naše dálnice vypadají tak jak vypadají? Není trochu ostuda platit za tohle?" Pravdou je, že je rozhodně na místě se za naše dálnice stydět. Jenže řešení zatím není.
Problémy s opravami
Když se opravuje dálnice, jsou v podstatě dvě možnosti, jak to udělat. První je udělat uzavírku na delší dobu a opravit třeba dvacet kilometrů. V tomto případě na místě vzniknou v podstatě dva problematické úseky. Začátek a konec stavby. Jde totiž o napojení na původní cestu a v těchto místech vznikají často spáry, které se mění v malé trhliny, do kterých v zimě zateče voda a mrazem se roztahuje s vodou i díra. Připočtěte stálý a hustý provoz a máte na místě výtluk.
Druhou možností, jak silnice spravovat, je rychlá uzavírka. Při té se uzavře dálnice jen na několik dní. Během těch se opraví například pět, maximálně osm kilometrů. Tušíte správně, ve dvaceti kilometrech je najednou daleko více problematických částí. A nejen to! Musíte na místo dovézt i techniku a tak dále a tak dále. Sečteno podtrženo - po kouscích je oprava dražší a ve finále i trvá déle. Hned, jakmile se otevře, už je zase potřeba oprava.
Samotné opravy jsou nesnadné ještě z jednoho důvodu. Jakmile dojde k uzavírce a převedení dopravy do méně pruhů, jsou tyto pruhy extrémně zatížené. Pak se samozřejmě rychleji rozpadají a potřebují zásahy.
"Neexistující souvislá oprava dálnic je česká realita. Je skvělé, že stavíme nové dálnice, jenže se o ně bohužel neumíme starat. Vyplnění výtluků totiž rozhodně není jediný typ oprav," vysvětluje odbornice Miloslava Pošvářová, bývalá šéfka kvality staveb Ředitelství silnic a dálnic.
Nelogické chování státu
Představte si, že stavíte dům. Dejme tomu, že si necháváte udělat nové podlahy. Podlahu v kuchyni vám udělala firma X, jenže vám se její práce ve finále nelíbí. Parkety jsou zvlněné a prahy odfláknuté. S firmou jste se nebyli schopni dohodnout na reklamaci, a tak se budete muset soudit. Když musíte spravit i podlahu v ložnici, koho rozhodně neoslovíte, aby vám ji pomohl opravit? Ano, samozřejmě se obloukem vyhnete firmě X.
No, a teď si předsavte, že pokud přeneseme stejnou situaci na dálnice, není nikdo schopný tento jednoduchý princip aplikovat. Stát se soudí se společností Eurovia o náhradu škod za zvlněnou dálnici D47 v Ostravě. Zároveň však Eurovii zadává další zakázky! Nutno dodat, že Eurovia v tom není sama. Spory se vedou i se Skanskou nebo Strabagem a dalšími.
Nekvalitní práce
Že jsou naše dálnice nesrovnatelné oproti německým a rakouským, vám potvrdí snad každý, kdo někdy tyto komunikace využil. Čím to je? Také na jejich trhu působí stejné velké společnosti, které realizují stavby. Problém by neměl být ani v nastavení podmínek a pravidel, které stanovuje zákon k tomu, jak by měly takové dálnice vypadat.
Že by to bylo v lidech a korupčně nastaveném systému? "Problém je v tom, že stát přímo nekontroluje stavby. Na dozorování se vypíše výběrové řízení na externí firmu. Kdyby byla přímá kontrola státu, určitě by to bylo jednodušší," vysvětluje Pošvářová. Nutno dodat, že ŘSD se snaží situaci řešit. Kontrola probíhá přes kamery, kterými se sleduje, jak rychle a kvalitně firmy pracují, ale také to, kolik strojů a techniky je na místě. Používají se kamery na autech, stacionární kamery a dokonce i drony! Podle Pošvářové je však problém v tom, že se sledují úseky, které nejsou až tak důležité, kdežto tam, kde by kontrola být měla, se neděje.
Řešení?
Teoreticky by mohlo být řešením nechat soukromé firmy postavit některé kritické úseky a pak dálnice pronajímat. Stát totiž nejspíše není schopen zadat a dohlédnout na to, aby byly tyto komunikace v pořádku.
Ostatně s podobným řešením se už experimentuje. Jde o dálnici D4 mezi Příbramí a Pískem. Má jít právě o takzvaný PPP projekt, jenže ani tady není situace jenoduchá. Projekt má zpoždění už pár let. Takže? Asi babo raď...
