Když jsem šel včera v Praze na Vánoční trhy, všude se to hemžilo policisty s automatickými puškami. Další členy policie ani armády nevidíte, působí v civilu. Pokud by se nějaký magor rozhodl, že zaútočí na Staroměstském náměstí, pravděpodobně by mu zabránit nedokázali. Na druhou stranu dávají větší pocit bezpečí. Alespoň mně ano.
Nerozumím tak posměvačným poznámkám a úšklebkům na adresu těchto ozbrojených složek, které jsem včera také slyšel. To, co se v dnešním světě děje, rozhodně vtipné není. A jakýkoli prvek, který lidem pomůže, je ku prospěchu. Asi nikoho nepřekvapí, že smíškové mluvili česky. Když se zeptáte cizinců, co říkají na bezpečnostní opatření, jen souhlasně přikyvují.
Někteří z nich by šli dokonce ještě mnohem dál. Klidně by kolem trhů postavili barikády z betonu. Ne náhodou se takto vyjádřili dva Němci. Je totiž obrovský rozdíl, zda mluvíte s člověkem, v jehož zemi už teroristické útoky proběhly. O podobných zábranách se však už začíná uvažovat zcela reálně, některá česká města už je dokonce mají.
Mohlo by se zdát, že Česká republika není pro fanatiky klíčovým cílem. A do jisté míry to platí. Jenže to samé se říkalo i o Paříži a faktem je, že tam byl dlouho klid. Tím spíš, když bývalý prezident Jacques Chirac veřejně kritizoval Bushovu invazi do Iráku. Jenže to se změnilo, Francie začala aktivně spolupracovat v boji proti Islámskému státu.
Jsme ve válce
Činná je v tomto ohledu i česká vláda. A ve chvíli, kdy bude pro teroristy stále těžší zaútočit v Paříži a dalších městech, poohlédnout se po jiných dílech. Většina odborníků se shoduje v tom, že útok v Česku logicky přijde. Prý už není otázkou zda, ale kdy. Já s nimi souhlasím. Stejně jako s tím, že to nejspíš odnese Praha.
To však neznamená, že bychom odteď měli od rána do večera panikařit a nevylézat z domu. Šance, že se k takové hrůze nachomýtneme, je malá. Spíš se zabijeme v autě, než že bychom se stali cílem teroristy. Přikláním se k tomu, že by měl člověk dál žít tak, je byl doteď zvyklý. Jen mít samozřejmě oči otevřené a všímat si věcí kolem sebe.
Začněme u sebe
Není třeba kritizovat stát, že nás nedokáže ochránit. Prostě proto, že nemůže. Nezvládla to Francie, Německo, nezvládají to diktátoři, natož pak demokraté. Co ale dělat, když se stanete svědky útoku? Někdo říká dělat mrtvého, jiný vzít nohy na ramena a prchat co nejdál. Všichni experti se však shodují, že absolutně nemá smysl projevovat jakékoli hrdinství, pokud nechráníte někoho blízkého. Za prvé se tím může situace ještě zhoršit a za druhé pravděpodobně nepřežijete.
Pojďme si všichni slíbit, že se nebudeme posmívat policistům a vojákům, kteří jsou v první linii, a i když to tak nemusí vypadat, chrání naše životy. Musíme přijmout fakt, že žijeme ve válce s terorismem, a podle toho se chovat. Já za sebe musím říct, že už nevěřím čemukoli, co je muslimské. Dlouho jsem je hájil, vím, že většina z nich jsou dobří lidé. Ale asi by to chtělo větší spolupráci ze strany muslimského světa. Jinak je stín viny na všech, bohužel.
