Před pár dny jsem si dal s několika přáteli sraz v Palladiu na Náměstí republiky. Probrat novinky, vyřešit nějaký byznys, znáte to. Měli jsme hlad, tak jsme zašli na rychlovku do mongolské restaurace. Upřímně nevím, jak rozdíl je mezi tímto zařízením a přímo sousedící Čínou jak v jídle, tak personálem, ale budiž.
Budete na to jen koukat?
Už jsem dojídal své krevety (ani zde nevidím souvislost s Mongolskem, pozn. autora), když se těsně vedle nás k zábradlí postavil pár, který jsem jen pár hodin po teroristickém útoku v anglickém Manchesteru opravdu vidět nechtěl. Snědý zamračený muž s hustým plnovousem divoce gestikuloval směrem ke své partnerce, které zpod černého nikábu koukaly pouze krásné tmavé oči. Snad i trochu ustrašené, což by se vzhledem k frekvenci jeho pohybů nebylo čemu divit.
Už ani nevim, na co jsem myslel. Kupodivu to asi nebylo nic zásadního nebo kontroverzního. Dokonce ani ve chvíli, kdy chlapík odběhl a žena si začala hrát s mobilem. Chystal jsem se myšlenkami vrátit k přátelům, když se od vedlejšího stolu zvláštní češtinou ozvalo: "A vy tu s tím nic neuděláte? Budete jen koukat?" Překvapeně se otáčím po hlase. Seděl tam opálený, dobře stavěný člověk, který do sebe právě soukal nudle. Chvíli na mě koukal a žvýkal, pak se znovu zeptal: "Nevadí ti to?" a hlavou pokynul směrem k muslimské ženě.
V první chvíli jsem nevěděl, co odpovědět. Jako Čech rozhodně nevypadal, což bylo nakonec jasné i z mluveného projevu. Také Arab, který si všimnul, že civím na zahalenou ženu? "S čím myslíš," odpovídám mu. Poslední, co bych si teď přál, je nějaký mezinárodní konflikt a snad i na celé Palladium vřeštící Arabku, jací jsou ti Češi rasisti. Chlápek si však jen tak odfrknul a nechápavě zavrtěl hlavou.
Nechtějí se přizpůsobit
"Viděls dnes zprávy, co se stalo v Manchesteru? Předtím Paříž, Nice, Berlín. Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než to dojde k vám? Já jsem Ital, žiji u vás už pár let. Přizpůsobil jsem se, respektuju vaše zákony i zvyky. A tihle," kývne opět hlavou směrem k Arabce, "tihle se začlenit nechtějí. Kamkoli přijdou, tam se roztahují a chovají se, jako by jim to patřilo. A když netancuješ tak, jak oni pískají, začnou tě vyhazovat do vzduchu. To fakt chceš? Nechápu vás."
Nejsem člověkem, kterému často docházejí slova. Ale v tu chvíli jsem opravdu nevěděl, co mu odpovědět. Chvíli jsme na sebe mlčky koukali, on si pak do úst naládoval další dávku nudlí a jen zamručel: "Promiň, nechtěl jsem otravovat," mávl ke mě rukou v omluvném gestu. Jenže měl důvod se omlouvat? Za co vlastně? Možná za to, že mi vystydlo pár posledních krevet. Ale stejně už jsem na ně neměl chuť.
Jsme velcí bojovníci
Ještě jednou jsem se dlouze zadíval k zábradlí, kde muž opět doplnil svoji partnerku a oba pomalu ocházeli. Žena mobil schovala, do vzduchu nás tentokrát nevyhodila. Je to přehnané takto uvažovat? Možná ano. Na druhou stranu, ten italský milovník podivného mongolského jídla měl vlastně pravdu. Proč nic nedělám s tím, když se u nás menšiny nepřizpůsobují? Proč jen remcáme v hospodách, sem tam si hodíme status na Facebook a do virtuálního úkolovníčku si dáme fajfku. "Tak, splněno, odškrtnuto." Máme skoro pocit, že jsme velkými bojovníky proti všemu terorismu světa.
Česká republika má zatím obrovské štěstí, že se nás tragédie, která se stala například v Manchesteru, míjejí. Kdo je však schopen uvažovat alespoň trochu logicky a v souvislostech, dobře si uvědomuje, že to nebude na věky. Není otázka zda, ale kdy se podobná hrůza stane i u nás. Těžko se proti tomu ubráníme, šíleným a nesmyslným útokům zkrátka zabránit nelze. Můžeme však udělat alespoň to, že lidi, kteří nechtějí žít s námi a s našimi zvyky, nebudeme tolerovat. Nechceš? Tak, prosím, odejdi z naší země...
