Říka se, že vaše poslední kniha je dost temná. O čem tedy vlastně je?
Je to knížka povídek a fejetonů o ženách, které mě obklopují. Jsou to jejich příběhy, samozřejmě se nejedná o popsanou realitu, ale inspirací mi moji bližní jistě byli. Spousta čtenářů mi dnes říká, že knížka není zrovna veselá. Já ale doufám, že v sobě nese hodně humoru a nadhled.
Texty navíc vtipně doplňují art-objekty Pasty Onera...
Jeho tvorba ve mně asociuje kritický koment a veselý pop. Byť jeho sdělení mohou být velmi ostrá, protože nastavují zrcadlo společnosti, jsou vždy prezentovány s nadějí.
Má vaše kniha nějaké zvláštní poslání?
Chci čtenářům sdělit, že spousta věcí jde prožít, ale také přežít a že se ve všem dá najít nový začátek. Jedna moje blízká známá ji dokonce nazvala „Biblí pro kamarádky“. Ženy si tam najdou, co všechno divného se může stát, ale také jak z toho vyjít. Překvapivě je to je moje první knížka, která má dobré recenze i čtenářský úspěch. Což je vlastně hrozně hezké.
Zmiňujete, že české ženy jsou k sobě nadmíru kritické. Čím to?
České ženy jsou nádherné. Málokde na světě najdete tak půvabné ženy jako v Česku. Možná, že s nadmírou sebekritiky má co dělat výchova rodičů. To podivné „Panenko sedávej v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“, nebo příběhy pohádkových princezen, to také nikomu nepřidává. Naštěstí se tyto archetypy lámou. Třeba Zloba Angeliny Jolie je hrdinka, kterou by malé holky měly znát, myslím, mnohem víc než Popelku…
Jak vnímáte obecně postavení českých žen ve společnosti?
Nerada dělím na pohlaví, protože pevně doufám, že v generaci mé dcery už to bude jiné. Já ale bohužel žiji v generaci, kdy byť moji kolegové mají méně úspěšné časopisy, dosáhnou na vyšší platy. Pravidlo, že ženy mají menší platy než muži, platí i ve státní sféře nebo zdravotnictví. Přijde mi absurdní, že volební právo pro ženy bylo uzákoněné těsně předtím, než jsem se narodila. Tuším, že v jednom švýcarském kantonu až v roce devadesát, to je prostě sci-fi.
A jak ženy vnímá česká společnost?
Malý příklad. Máma, která jde brzy po porodu do práce, místo aby s dítětem zůstala doma, je viděna jako špatná matka. Naopak muž, co přebaluje nebo jde s kočárkem, je terčem obdivu. Žena, co zůstane s dětmi dlouho doma a nepracuje, je zase viděna jako „zlatokopka - dobře se vdala, nemusí nic dělat“. Když je žena moc samostatná, třeba i střídá partnery, studuje, nechce rodit ve 25, nebo je déle doma, tak je stále ještě tou mocnou většinovou společností definována jako „divná“. Přijde mi, že je tu vládne dlouhodobý společenský konsensus ženy odsuzovat.
Co podle vás k takové situaci vede?
Je to dané výchovou a navíc ten podivný socialistický model absolutní „kolchoznice“ ženám na sebevědomí také nepřidal. Na tom modelu nebylo nic osvobozujícího, moderního nebo feministického, tak jak se v minulosti kázalo. Namísto slibovaného oproštění ženy prakticky pracovaly na dvě směny. Ráno v takzvané továrně a potom ještě doma.
Spousta lidí navíc o genderové diskriminaci mluvit nechce...
Vezměte si už jenom vnímání slova feminismus. Často slyším i velmi úspěšné ženy, které samy zaměstnávají mnoho mužů, říkat věty typu: „Já sice hodně pracuju, ale nejsem žádná feministka.“ Slovo feminismus má v naší společnosti velmi špatnou konotaci. Rovnoprávnosti by se snad mělo raději říkat jinak. Jsem ale přesvědčená o tom, že i muž musí být feminista. Každý, kdo má dcery, tak přece chce, aby mohly svobodně volit, studovat a vydělávat stejně jako muži. A právě tyto pilíře jsou gro toho opovrhovaného slova…
A co vaše práce v Harper‘s Bazaar, jak obsahově odpovídáte na společenské změny?
Česká mutace Harper’s Bazaar byla vždy trochu jiná. Myslím, že pokud má luxusní časopis přežít jako médium, musí fungovat trochu jako klub podobně smýšlejících lidí. Mým vlastním hlavním motem je filantropie, protože pevně věřím, že kdokoliv je zdravý a má určité možnosti, by se měl stavět zodpovědně ke společnosti.
V čem spočívají vaše filantropické aktivity?
Teď například budeme pořádat Harper’s Bazaar Charity Tram 17. 3. v rámci Mercedes-Benz Fashion Week, kde budeme prodávat oblečení. Výtěžek půjde na terapie Elenky Szymanské v rámci Bazaar Charity, kde pomáháme dvaceti sedmi převážně neurologicky nemocným dětem zlepšit jejich životní situaci. Pak s Etincelle, kde funguji jako dobrovolník, podporujeme zaměstnávání lidí s lehkým mentálním nebo kombinovaným postižením, třeba provozem kavárny Mezi řádky nebo Bez konce, pak máme také farmu, úklidové služby.
V rámci filantropie také spolupracujete s českým UNICEF...
Dvacátého třetího s nimi odjíždím poprvé do terénu, na misi do Rwandy, snad se nám podaří sesbírat sdostatek prostředků pro místní školu. Nedávno jsem se bavila s Pavlou Gomba, což je výkonná ředitelka pro UNICEF ČR, o výzkumu a poslání UNICEF ve střední Evropě. Moc ráda bych podpořila mediální gramotnost dětí. Chtělo by začlenit do osnov speciální předmět, kde by se děti učily rozeznávat validitu zprávy. Je těžké se zorientovat v dnešním digitálním světě, kde se šíří různé falešné informace.
Co takové vzdělání dětem přinese?
V dnešní demokracii je dezinformovanost velkou hrozbou, protože manipulace davem se stává lehčím. Děsí mě, že největší hodnotou české společnosti jsou peníze, což je přece hrozně málo na to, aby kdokoliv prosazoval politická rozhodnutí. Nesmírně mi chybí názorotvůrci, filozofové, učitelé. Přeci nemůžeme brát jako modlu pouhý podnikatelský úspěch…
