Roman Klemm se narodil v roce 1966 a jeho zájem o Formuli 1 a jiné kategorie motoristického sportu začal v osmi letech. Nakonec, co se tehdy vlastně dalo podnikat? Nic moc. „Rodiče se o tento druh sportu nikdy nezajímali, takže mi nezbývalo, než se zabývat čtením dostupných článků a vystřihováním obrázků z různých časopisů. Ty jsem si pak lepil do sešitů, které mám pochopitelně schované dodnes,“ vzpomíná Roman. V televizi se Formule 1 objevovala jenom sporadicky, nebylo to více než pět závodů ročně.
Tím pádem na něj všichni piloti a jiné osobnosti, auta i okruhy působili jako něco neskutečného jakoby z jiné planety. „Později jsme se s rodiči přestěhovali na jih Německa, kde se dala chytnout rakouská televize, která přenášela všechny závody Formule 1. Takže od počátku osmdesátých let jsem měl možnost sledovat kompletní sezony.“
Konečně splněný sen
Svou první Grand Prix navštívil v roce 1983. Byla to velká cena Rakouska na legendárním okruhu Österreichring. Tehdy ještě bylo všechno mnohem jednodušší. „Prostě jsme přelezli přes plot, abychom na auta viděli pěkně z blízka. A opravdu jsem celý závod strávil nějakých pět metrů od trati, oddělené jenom svodidlem. Vyhrál Alain Prost, za kterým dojeli Nelson Piquet a René Arnoux, a já jsem po zavodě prostě šel podél trati, až jsem došel až do prostoru boxů a ocitnul se přímo v areálu paddock! Bylo to jako splněný sen.“
Roman vždy vzhlížel ke Grahamovi Hillovi, kterému se jako jedinému člověku v historii motorsportu podařilo vyhrát "velký tripple": Grand Prix Monaka, 24h Le Mans a Indianapoli 500. „Mně se letos podařilo tento tripple vyrovnat na "žurnalistické úrovni". Poté, co jsem již několikrát byl v Monaku a roku 2015 navštívil i Le Mans, jsem letos byl jako akreditovaný novinář a fotograf i v Indianaplisu. To jistě zvládlo jen málo lidí.“ V roce 2017 Roman vydal další knihu, "Hrdinové Formule 1", jejíž pokračování se v obchodech objeví na konci října.
Vstoupil do toho neskutečného světa, o kterém doteď pouze snil. Konečně si mohl pořídit pár vlastních fotek a od té toby si dal za úkol navštívit alespoň tři nebo čtyři závody ročně. „Během 36 let, které od té doby uplynuly, jsem se osobně zúčastnil hodně přes stopadesáti velkých cen. Ale mým cílem vždycky bylo seznámit se s kompletní škálou motorsportu od Formule Ford až po Formuli 1. Což se také stalo, i když tak trochu oklikou.“
Rodiče byli proti
Když si udělal řidičák a pořídil vlastní vůz, tak se mu samozřejmě naskytly větší možnosti. Od roku 1985 snil o tom, že jednoho dne navštíví všechny závody bez výjimky. V cestě mu ovšem stály nemalé problémy, zejména nedostatek peněz a rodiče, kteří neskrývali zásadní nesouhlas s jeho zájmy.
Přesto se odmítl vzdát. „Zatím jsem navštívil všechny dostupné podniky v rámci střední Evropy. Formuli 1, Formuli 3, sporťáky, cesťáky a tak dále. Díky tomu se rozrostl i můj fotoarchív. Největší uspokojení jsem vždycky měl z toho, když se mi podařilo proklouznout do depa a paddocku bez příslušných legitimací,“ směje se.
Během let se takto "ilegálně" seznámil s řadou zajímavých lidí, mezi které patřili Jabby Crombac, Stefan Bellof nebo Mike Thackwell. Jenže jak se Formule 1 začala čím dále více vzdalovat od řadových fanoušků, bylo stále těžší dostat se do paddocku bez povolení. „Takže jsem musel hledat nové příležitosti, jak zůstat uvnitř, protože v té době pro mě už sledování závodů zpovzdálí za plotem nebylo dostatečně uspokojující.“
Roman jako závodník
Jelikož ho automobilové závody opravdu zajímají, vždycky naprosto přesně věděl, v jaké třídě začít závodní kariéru. Když se k tomuto kroku definitivně rozhodl, bylo jasné, že potřebuje vstoupit do Formule Ford. Opět ale chyběly peníze a také technické vybavení. „Pocházím z normální pracující rodiny, takže potřebné miliony nebyly k mání. Další neradostnou realitou byl fakt, že rodiče mi aktivní závodění nedovolili a obávali se, že se můžu těžce zranit nebo dokonce zabít. Dnes jejich postoj lépe chápu.“
Nezbývalo tedy než vyhrnout rukávy a sehnat si vlastní prostředky k pořízení závodního monopostu, kterým byla značně ojetá Lola T642E. Proto také se závoděním začal poměrně pozdě, v roce 1988 mu bylo "už" jednadvacet. „Zajímavou shodou okolností s mým prvním startem na závěrečném závodě německého mistrovství Formule Ford na okruhu Salzburgring byl fakt, že zde vyhrál jistý Michael Schumacher. Ano, naše kariéry byly od začátku propojeny. Začali jsme v tutéž sezonu, ale se zcela rozdílnými výsledky.“
Schumacher mu vzal iluze
Dodnes má jasně v paměti moment, kdy v dešti na svém absolutním limitu projížděl vlásenkou Nocksteinkehre a Michael ho po vnější straně snadno předjel v takové rychlosti, že ho na místě opustily veškeré iluze, se kterými si do té doby pohrával. „Ten závod byl pro Michaela mimochodem velmi důležitý, protože vyhrál o neskutečných 18 vteřin a jeden z přítomných vlastníků týmu Formule 3 Herr Wilhelm Webber mu na místě nabídnul své manažerské služby. Což automaticky vedlo k angažmá ve Formuli 3 a přes sportovní prototypy až do Formule 1, kde se Schumacher stal jedním z velikánů všech dob. Moje maličkost zatím dojela beznadějně poslední.“
Přestože Romanovi velmi rychle došlo, že se v závodění bude muset spoléhat více na srdce než talent, neznamenalo to, že by s tím praštil. Znovu a znovu pokoušel štěstí v německém šampionátu, ale jeho monopostu nemohl konkurovat. Konečně v roce 1996 se zmohl na koupi novějšího vozu, kterým byl Vector MG93. „Jistě, nemohl jsem se v něm srovnávat s těmi nejrychlejšími v Německu, ale časem jsem slavil i občasné úspěchy v rakouském a švýcarském mistrovství. Mými největšími jsou tři vítězství na oblíbeném okruhu Salzburgring v letech 2001 a 2002. Dvakrát jsem byl celkově čtvrtý v sérii SportsCarChallenge a třetí v rakouském šampionátu Formule Ford. Všechno jsem byl nucen hradit z vlastní kapsy a manželka Věra a syn Romi (který to jednu dobu zkoušel v motokárách) byli po celou dobu mým jediným zázemím.“
Z jezdce se stal novinář
Jak pomalu ubíhal čas, Roman si uvědomil, že jeho znalosti o motoristickém sportu se značně rozšířily. Zároveň začal mít podezření, že někteří z těch tak zvaných znalců v řadách novinářů a televizních reportérů jsou pouhými laiky, kteří své znalosti spíše předstírají, aniž by opravdu rozuměli tomu, o co jde. „Chtěl jsem tedy zakročit a dělat to pořádně. Byl jsem si jistý, že to zvládnu, protože motoristický sport pro mě nebyl jenom obyčejným zaměstáním, ale byla to moje vášeň.“ Dodnes tak trochu lituje, že jeho novinářská kariéra byla zahájena odchodem jednoho z těch, kterých si vážil nejvíce - smrtí Kena Tyrrella, majitel stáje Tyrrell, který přivedl Jackie Stewarta ke třem titulům mistra světa.
V roce 2001 závodil na mosteckém autodromu a v mediálním centru dávala televize závod F-3000. „Během přestávky jsem tam zašel se podívat a všimnul jsem si jednoho maníka, který si něco pilně zapisoval, proto jsem se ho zeptal, o co jde. Odpověděl, že píše reportáž z toho závodu, což mě docela zarazilo, protože jsem si do té doby myslel, že reportéři píší pouze o závodech, které osobně navštívili, a ne o televizních přenosech,“ vzpomíná Roman. Přesto se trochu sblížili a nakonec mu dění na obrazovce diktoval a on si jeho slova důvěryhodně zapisoval.
Zůstali nadále v kontaktu. „Moje znalosti mu zřejmě dostatečně zaimponovaly, protože mi jednoho dne zavolal s tím, že zemřel Ken Tyrrell a oni nutně potřebují nějaký vzpomínkový článek pro internetové vydání...takže jestli to můžu hned napsat? Napsal jsem a dopadlo to dobře. Od té doby píšu o historii motorsportu i o současných závodech na celém světě. Mým cílem ale vždycky bylo proniknout do tisku a první příležitost jsem dostal od časopisu Auto-Tip, který mě sám kontaktoval s žádostí o povolení vytisknout některé z mých internetových článků!“
Knihy a výjimečný pocit
V roce 2003 Romana dokonce s návrhem spolupráce zkontaktovalo jedno knižní nakladatelsví. A tak se zrodila jeho první kniha Osobnosti a události z historie Formule 1. Byl z toho slušný úspěch a proto v roce 2005 následovala další publikace - Před branami Formule 1 – Kompletní historie F-3000. „Moje třetí kniha Autodromy popisuje různé závodní dráhy, které jsem měl možnost navštívit, a do tisku se dostala coby rekapitulace závodní sezony 2005. Když v roce 2003 došlo k obnově českého vydání magazínu F1 Racing a potřebovali někoho pro historickou sekci, vzpoměli si na mě. Do doby jeho zániku jsem pro ně psal nejen historické články, ale i reportáže závodů GP2 a občas také nějaké události ze současné Formule 1. Poté jsem byl spolupracovníkem německého časopisu Powerslide a čínského magazínu F1Express. Také knížek přibylo. Miluji dějiny našeho sportu a proto šlo o biografie. Zveřejnil jsem životopisy Bruce McLarena, Jackieho Stewarta a Alana Jonese, další kniha tohoto cyklu obsahovala biografie Grahama Hilla, Jodyho Schecktera a Nelsona Piqueta, no a má zatím poslední (vyjde v září) bude popisovat kariéry Jima Clarka, Emersona Fittipaldiho a Nigela Mansella. To z mého pohledu neúžasnějším na tom ovšem je, že vznikly prostřednictvým rozhovorů s pamětníky jakými jsou právě Jones, Piquet, Fittipaldi, Lauda, Stuck, Audetto, Ahrens a mnozí další...“
Roman každoročně navštěvuje tři až čtyři velké ceny plus dalších možná deset podniků typu Formule 3, sportovní a cestovní prototypy i historická setkání veteránů. Motoristický sport pro něj zůstává něčím výjimečným. „Pokaždé, když dorazím na jakýkoli okruh, mám kolem žaludku specifický pocit, který mi napovídá, že jsem se dostal na speciální místo. Při tom jsem snad jediným z novinářů, kteří si sami ke svým článků fotí. Specializace prostě zasáhla i zde.“
