Jak to vlastně všechno bylo? Vítězslav Vejražka – a to mu nikdo nemůže upřít – byl bezesporu českým hercem první kategorie. Jeho hluboký podmanivý hlas, zasazený do atleticky stavěného a zvláště pro ženy přitažlivého těla, musel být snem každého režiséra, který chtěl nazkoušet nebo natočit úspěšné dílo.
Hercem chtěl být od mládí
Herec byl svému povolání oddaný, vždyť ho to k divadlu táhlo od mládí, kdy se nejprve vyučil číšníkem, ale další jeho kroky už vedly na pražskou konzervatoř. Jako nadějný student již v té době dostával úkoly statistů v Národním divadle. Tam se ostatně v roce 1948, po krátkých zkušenostech z Ostravy, Brna a Zlína, usadil na trvalo. A nejen jako herec… Za dobu svého působení ve zlaté kapličce vytvořil nespočet nezapomenutelných rolí jak v klasických dílech Williama Shakespeara, tak i v hrách našich autorů, jako jsou Lucerna, Maryša, Naši furianti a mnohé další. Nebránil se ale ani politicky angažovaným rolím, třeba v Anně proletářce a jiných. Jeho herecké výkony není možné zpochybňovat a nebylo by to rozhodně správné.
Společenský agent AK-70
O herci Vítězslavu Vejražkovi by patrně nebylo možné říct špatné slovo, kdyby se snad pod vlivem rodinného, politicky angažovaného prostředí nerozhodl zcela dobrovolně a zjevně z vlastního přesvědčení stát agentem Státní bezpečnosti. Spolupráci podepsal na počátku roku 1949 a jeho noví nadřízení si museli mnout ruce. Získat takového chlapa muselo být doslova terno. Však s ním také nepočítali na nějakou běžnou práci. Měl se stát tak zvaným „společenským agentem“, což se brzy proměnilo doslova v otevřenou, a dokonce i dokumentovanou prostituci. Hercova oddanost jeho novému úkolu ale zjevně neznala mezí.
Že šlo o příbuznou? No a co?
Jedním z doložených úkolů, které patřily mezi jeho první po podpisu patřičných dokumentů o loajalitě, mlčenlivosti a tak dále, bylo sledování jeho vlastní příbuzné, o šest let starší tety, která se „provinila“ svojí prací pro italský konzulát. Vítězslav Vejražka, vědom si své přitažlivosti, na to šel po svém a estébáci byli nadšeni. Svoji tetu zkrátka svedl a v době, kdy s ní udržoval z jeho strany fingovaný milostný poměr, donášel, co jen mohl.
Svému poslání zkrátka doslova propadl, jak stále znovu dokazoval. Že byl ženatý? Kdo by se na takovou drobnost ohlížel. Ostatně jeho první dvě manželství nevydržela, ale když se oženil potřetí, tentokrát se svojí kolegyní z Národního divadla Jarmilou Krulišovou, přinesl mu tento sňatek i další velkou výhodu pro spolupráci se Státní bezpečností.
Svatba s výhodou
Když se po svatbě Vítězslav Vejražka přestěhoval ke své novomanželce, otevřela se vynikající možnost: svůj starý byt si nechal a poskytl jej soudruhům. Ti do něj nainstalovali skrytou kameru tak, aby se zde mohly odehrávat tajné kompromitující schůzky, jejichž hlavními aktéry budou osoby, které mají být buď usvědčeny, nebo znemožněny, a herec Národního divadla, miláček národa a pro mnoho žen vzor chlapa, jakého by chtěly mít doma.
Služba státu, nebo prostituce?
Tenhle chlap, jak se ukázalo, rozhodně neměl s herectvím žádný problém. A to dokonce ani ve scénách, kdy bylo třeba odhodit nejen oblečení, ale také stud. A tak si mohli šéfové u StB zaarchivovat filmy, o jakých se ostatním ani nezdálo. Dostal-li agent AK-70, tedy Vítězslav Vejražka, za úkol okouzlit některou ženu a jejich tajné rande dovést až „do konce“, s vědomím, že je vše zaznamenáváno, zadání do detailu splnil. A o výsledcích svých misí ochotně, podrobně a až pateticky informoval. Co víc si mohli soudruzi přát? Jeho aktivní spolupráce pokračovala minimálně do roku 1957.
Funkce i tituly
Herec na svoji ochotu odhodit morální hodnoty i oděv rozhodně v té době, a vlastně ani po ní, nijak nedoplácel. Kromě rolí v divadle i před kamerou se dostal také k režii a v letech 1964–1969 pak vedl celou činohru Národního divadla. Kdo ví, zda by se i přes své nesporné kvality stal nositelem tolika vyznamenání, která za život nasbíral. Můžeme namátkou jmenovat Řád práce, který získal hned v roce 1958. Lze se ptát, která práce jej k tomuto ocenění dovedla. Následují další ocenění a ceny, až v roce 1972 přišel na řadu titul národního umělce a jen několik málo měsíců před smrtí se jako jeden z prvních jeho držitelů dočkal také Řádu Vítězného února.
Zdroj: Česká televize, iRozhlas, ČSFD, archiv Národního divadla
KAM DÁL: Smutný příběh herecké hvězdy: Noblesnímu Raoulu Schránilovi se krutě mstili komunisté.
