Vladimir Vysockij: pronásledovaný miláček Rusů, symbol a naděje odpůrců režimu

Vladimir Vysockij zemřel v pouhých dvaačtyřiceti letech vyčerpán zákazy a omezováním ruským režimem
 

Představme si Rusko první poloviny minulého století. Komunisté jsou v plné síle a druhá světová válka na spadnutí. Do takové atmosféry se v lednu roku 1938 narodil budoucí pronásledovaný miláček národa Vladimir Vysockij, kterému ale osud dopřál pouhých dvaačtyřicet let života. Dlužno podotknut, že života velmi složitého. Zemřel před čtyřiceti lety.

Nejen dospělý život, ale ani dětství neměl budoucí básník a zpěvák, ale také herec Vladimir Vysockij jednoduché. Rodiče se brzy rozvedli a on po skončení války žil střídavě s matkou a s otcem. Bylo to ale o to složitější, že matka žila v Moskvě a otec v Berlíně. Na druhou stranu získal na tu dobu zvláštní pohled na svět, který se potom promítal i v jeho další tvorbě.

Herec Vysockij

O umělecké dráze Vysockij snil už v mládí, a tak po prvním roce studia technické fakulty přešel na školu uměleckou a začal se věnovat herectví. Vždyť také již zanedlouho nastoupil do svého prvního angažmá do divadla A. S. Puškina a postavil se dokonce i před filmovou kameru. Již v roce 1961 se ale pustil také do psaní písní. Zpočátku měly potěšit jen úzký okruh blízkých přátel, ale brzy se povědomí o jeho tvorbě začalo rozšiřovat a Vladimir Vysockij začal vystupovat i veřejně. V roce 1964 se pak stal členem moskevského avantgardního Divadla na Tagance.

Lid ho miloval, komunisté nenáviděli

Přišla sedmdesátá léta a Vladimir Vysockij byl na vrcholu své divadelní kariéry. Pod vlivem tvorby básníka a šansoniéra Bulata Okudžavy, se stává i tím, komu dnes říkáme “písničkář”. Zpěvák, který prezentuje svoji vlastní tvorbu jen s kytarou v ruce, který sice nemá hlas operních hvězd, ale zato má jeho tvorba nezaměnitelné charisma. Tak působil Vladimir Vysockij na stále početnější skupinu posluchačů. Náměty pro tvorbu nacházel všude kolem sebe, tíha života, bezpráví, válečná utrpení - to všechno se odráželo v textech jeho písní. A protože v té době už byly v Rusku, respektive v celém Sovětském svazu oficiální blahobyt a šťastná společnost, nemohla se jeho tvorba hodit tamním vládnoucím komunistům. Ještě by se snad lidé dozvěděli, že život není jen růžový… A tak přišlo to, co bylo v daném zřízení téměř jisté - zákaz.

"Když stane se, že kamarád zaváhal nebo zklamal snad,
a ty bys prostě věděl rád,
zda ještě na něj můžeš dát – vezmi ho do hor, uvidíš! Nechystej mu žádnou lest, jenom si zkuste skály slézt,
ať víš, s kým máš tu čest."

Píseň o kamarádovi v překladu Jany Moravcové

Zlikvidovat Vysockého!

Ale nestačilo jen zakázat další vystoupení. Bylo nutné zničit důsledně i všechno, co by mohlo Vysockého připomínat. Jeho nahrávky, ale nejen nahrávky - odvážlivec, který si doma jeho písně pouštěl a měl tak “hodného” souseda, že jej nahlásil, přišel i o magnetofon - zkrátka musel vědět, že tohle se opravdu, ale opravdu nesmí. Jenomže jak už to bývá, takové zásahy se většinou nevyplácí. A tak místo toho, aby Vladimir Vysockij upadal do zapomnění, stával se symbolem, miláčkem té části národa (a velmi početné části národa), která měla s režimem své neblahé zkušenosti.

Dál s lidmi

Zákaz - nezákaz, Vladimir Vysockij byl i dál s lidmi a mezi nimi. Jeho zdánlivě jednoduché texty měli pro každého svůj vzkaz a mohli je tedy poslouchat jak mladí lidé, tak i ti, kteří již prožili své. Dokonce se dokázal trefit i do myšlenek různých sociálních vrstev. Přes všechny problémy se tu a tam objevil i ve filmové roli, i když lépe jistě bylo, byla-li to role záporná a nesympatická. V takové rovině byly oficiální orgány ještě schopny Vysockého snést. Každý přece musel vidět, jaký je to zločinec.

Mohl emigrovat, ale miloval Rusko

Po sňatku s francouzskou herečkou původem z Ruska Marinou Vladyovou měl možnost vycestovat a není třeba zdůrazňovat, že by mu v tom ruské vedení nijak nebránilo. Zbavit se takového člověka, udělat z něj vyvvrhele, který vyměnil svoji vlast za život na zavrhovaném západě, to by bylo vcelku ideální. Jenže Vysockij ani tentokrát systému tu radost neudělal. Rusko miloval a poté, kdy procestoval velký kus světa, rozhodl se zůstat doma a tvořit až do umdlení. Lidé, kteří jej znali, potvrzovali, že pracoval téměř bez přestání. A to se také podepsalo na jeho zdraví.

Alkohol a konec miláčka národa

Brzy ale přišly další zákazy - nesměl vystupovat na veřejnosti, nesměl už vycestovat na západ, nesměl hrát ve filmech… A Vladimir Vysockij už takový tlak nevydržel. Propadl alkoholu, k němuž ostatně neměl odpor už dříve, a jeho chování se začalo měnit. Navíc své vlastní zdraví podlamoval dávkami léků, které ho měly zbavit depresí. Zemřel proto velmi mladý, ve věku pouhých dvaačtyřiceti let, právě v době, kdy v Moskvě probíhala olympiáda. Ačkoliv oči i kamery celého světa byly upřeny právě na tento sportovní svátek, o smrti a pohřbu Vysockého se zprávy rozšířily stejně rychle. Ostatně rozloučit se s ním přišly stovky tisíc vděčných posluchačů a diváků, kterým i přes vlastní nepohodlí a veškerá příkoří, jež si pro něj režim přichystal, dával naději, že se svým smýšlením nejsou sami. A to je často mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

KAM DÁL: Češi plivou na vlastní minulost, píše ruská Pravda. Opírá se přitom o Haló noviny, Parlamentní listy a Zemana