Sojuz 5 byla sovětská vesmírná mise, na kterou se tři kosmonauti vydali 15. ledna roku 1969. Mělo jít o unikátní akci, při níž se kosmická loď ve vesmíru spojila s další, tedy se Sojuzem 4, která odstartovala o den dříve. Sojuz 5 vezl do vesmíru nové členy její posádky, kteří jako první přestoupili z jedné lodi do druhé. Pilotem, který v lednu 1969 odstartoval a měl se vrátit na Zemi, byl tehdy Boris Volynov. Právě jeho příběh je nakonec na celém projektu nejzajímavější a nejnapínavější.
V Sojuzu 5 zůstal sám
Spolu s Borisem Volynovem „za volantem“ se do vesmíru vydali také Jevgenij Chrunov a Aleksej Jelisejev. Ti brzy splnili to, co měli nařízeno. Úspěšně vyzkoušeli přesun z jedné kosmické lodi do druhé volným prostorem. Zatímco tito dva se následně úspěšně vrátili s původní posádkou Sojuzu 4 podle plánu na Zemi, ve vesmíru zůstal jen Boris Volynov, jehož přistání bylo plánováno na další den. Jenomže cestou se všechno zkomplikovalo a kosmonautovi šlo o život.
Nemohl přiznat problémy
Při sestupu tehdejších kosmických lodí tohoto typu zpět z vesmíru na Zemi docházelo běžně k oddělení přistávacího modulu, v němž seděli členové posádky. Ostatní části rakety shořely v atmosféře nebo jejich zbytky dopadly na Zemi samostatně. V tomto případě ale nastal problém. K návratovému modulu zůstaly připevněny i další přístroje, a to znamenalo velké nebezpečí. Volynov se snažil svoje problémy naznačit středisku pro řízení kosmických letů, ale protože mohl být signál přijímán i mimo uzavřenou komunikaci mezi raketou a sovětskými inženýry, nebylo možné jednoznačně přiznat, o jak závažný problém se jedná.
Klid tváří v tvář smrti
Co se vlastně stalo? Kdyby se oddělilo všechno, co se oddělit mělo, měl by přistávací modul ideální tvar pro průchod atmosférou, do níž by se dostal ve správném směru, tedy napřed částí, která byla nejlépe zajištěna proti vysokým teplotám. Avšak další součásti, které na modulu zůstaly připevněny, celou konstrukci otočily a schránka s Volynovem uvnitř měla namále. Kosmonaut ale zachoval klid a vojenskou disciplínu i v ohrožení života. Na prvním místě pro něj byl úspěch jeho mise. I když už se do jeho kabiny dostával dým z hořícího těsnění a on musel tušit, že se blíží jeho konec, pokusil se na poslední chvíli zajistit proti požáru alespoň zápisy dokládající průběh přesunu jeho kolegů ze Sojuzu 5 do „čtyřky“. Tolik odhodlání splnit zadaný úkol v něm bylo ve chvíli, kdy i sovětský člověk musel mít strach o vlastní život.
Obrat k lepšímu, i když...
Pak se ale naštěstí všechno začalo obracet ke šťastnému konci. Přebytečné části rakety se konečně oddělily a Volynov měl ještě dobrých devadesát kilometrů na celkem bezpečný návrat na Zemi. Tak jednoduché to ale přece jen nebylo. Jako kdyby ještě chudák kosmonaut neprožil dost perných chvil, zamotal se padák, který měl v posledních kilometrech nad Zemí zbrzdit pád modulu. Ten se kvůli tomu bezhlavě otáčel na všechny strany. Není divu, že přistání bylo víc než tvrdé, ale kosmonaut přežil. Jenomže jinde, než jeho soudruzi čekali.
Zachránil se sám?
Jeho modul namísto na stanoveném místě přistál – nebo spíše jen tvrdě dopadl – za mrazivého dne v poměrně odlehlé části Uralu v orenburgské oblasti, zhruba šest set kilometrů od plánovaného místa návratu. Kosmonaut neměl na výběr. Zraněný, s vylámanými zuby a přeraženou čelistí po nárazu do přístrojů měl dvě možnosti: mohl čekat v doutnajícím modulu na záchranu, která – jak tušil – nemusela přijít včas, nebo se mohl zachránit sám. Než by jej totiž záchranná četa našla, mohl – i přes všechno dosavadní štěstí v neštěstí – v mraze přesahujícím minus čtyřicet stupňů Celsia zkrátka jednoduše umrznout.
Fotografie hovoří (možná) jasně
Volynov s vypětím všech sil otevřel vyboulený poklop, vylezl ven a vydal se zasněženou krajinou k místu, odkud vycházel kouř. Logicky tušil přítomnost lidí, kteří by mu mohli pomoci. Odvodil si také, že jeho případní zachránci, pokud najdou zbytky rakety, půjdou po jeho stopách. Oficiální zdroje ale uvádějí, že jej po hodině našli v modulu, když dané místo označili piloti dopravního letadla náhodně prolétávajícího nad místem nehody. O tom vypovídá také fotografie, na níž stojí Volynov vítězoslavně na přistávacím modulu a vedle něj jsou jeho zachránci. Jak to bylo ve skutečnosti, se můžeme spíš jen dohadovat, protože první skutečné informace o neslavném návratu kosmonauta, který měl na sobě ve chvíli přistání namísto speciálního obleku jen oficiální vesmírnou teplákovou soupravu, se objevily až třicet let poté, v roce 1999. Co se v mezidobí dělo se záznamy, co všechno bylo upraveno, co zmizelo, eventuálně se záhadně objevilo?
Nic se nestalo, všechno bylo v pořádku
Proč bychom měli mít pochybnosti o průběhu záchrany tohoto nešťastného kosmonauta? Tehdy se totiž na veřejnost nesmělo dostat nic, co by mohlo jakkoliv zpochybnit úspěch mise. A tak – navzdory značným zraněním a psychickému otřesu – již několik dní po tvrdém dopadu na rodnou hroudu Volynov s ostatními členy obou posádek pózoval v Kremlu se spokojeným prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Brežněvem a popisoval bezproblémový let. Co všechno tedy ještě bylo úplně jinak?
Každopádně Boris Volynov přežil, nakonec byl dokonce i nalezen a po několika letech se – i přes všechny hrůzy prožité při sestupu z vesmíru – vrátil na oběžnou dráhu Země v rámci mise Sojuz 21.
Zdroj: en.wikipedia, americaspace, iprima
KAM DÁL: Morální a duševní bída na Václaváku. Rajchl dostal pohlavek, zajímá jen naivní zoufalce.
