U příběhu uměleckého génia to rozhodně není poprvé, kdy život končí v chudobě bez potlesku a úcty společnosti. Talentovaní autoři jsou někdy prokletí faktem, že i přestože jejich písně zpíváme dodnes, za jejich života pro ně neštěkl ani pes.
Podobně tomu tak je i u Jakuba Jana Ryby, kterého si připomínáme každé vánoční svátky, protože je obohatil podstatnou porcí úžasných skladeb. Sborové zpěvy či setkání na veřejném místě jako letos na Hlavním nádraží prostě patří k poctivé vánoční atmosféře.
Když není sníh, ať alespoň písně letí prostorem, chtělo by se říct. O to smutnější je fakt, že skladatel, který nám každoročně pomáhá se naladit na sváteční atmosféru a svým uměním sbližuje lidi ve městech a vesnicích po celé České republice, zemřel vlastní rukou zcela zapomněn.
Už od dětství
Někdo se v té době učí číst a psát a třeba takový Jakub Jan Ryba ve svých osmi letech ovládá hru na klavír, učí se na housle a varhany. Obrovský talent již od prvních let života začal rozkvétat do obdivuhodné podoby.
Když se ve svých patnácti letech rozhodoval, co se životem, překvapivě byla hudba jen na okraji zájmu. Jakub Jan Ryba se totiž rozhodl studovat pražské gymnázium Na Příkopech a později se vrhnul na filosofii. Inspiraci hledal hlavně u dramatika, básníka a filosofa Senecy. Ten mu pomáhal formovat pohled a přístup k životu, ale také v nejtěžší chvíli hledal v jeho verších naději a uklidnění.
Podřadný učitel
Z kariérního hlediska to byla asi největší chyba v příběhu geniální skladatele. Když Ryba získal dostatečný rozhled a vzdělání (uměl německy, francouzsky, italsky, latinsky i řecky), byl otcem povolán, aby se ucházel o uvolněné místo učitelského pomocníka.
Ryba tak opustil velké město, a tím i kontakt s elitou, která by mohla přirozeně pomoci jeho talentu růst tam, kam by si zasloužil. Krokem zpět na maloměsto se pravděpodobně připravil o příležitost zažít slávu za svého života.
Frustrace a nevyužitý potenciál mimo živé dění v Rožmitále pod Třemšínem opřel do skladatelské činnosti. Povolání pomocného učitele totiž vykonával do konce svého krátkého života, a tak potřeboval prostor, kde naplno uplatnit neudržitelného génia.
Neslavný konec
Dlouhé roky byl v konfliktu s církví. Přesto za svůj život složil 200 chrámových skladeb, z nichž je 19 tematicky spojených s Vánocemi. Vleklé problémy se týkaly faktu, že své písně psal česky, nikoli latinsky. Svoji obrozeneckou obhajobu stavěl na argumentu zcela logickém. Z žalmů v latině nemá nic ani zpívající, ani posluchač, protože jejímu náboženskému obsahu rozumí jen minimum vzdělanců.
Celý svůj život bojoval s chudobou a jeho geniální dílo bylo přehlíženo a církví mnohokrát kritizováno. Když v bídě složil Českou mši vánoční, rozhodně by ho ani ve snu nenapadlo, že se dnes bude jednat o jednu z nejpopulárnějších a nejhranějších skladeb období Vánoc. Letmý pohled na světlou, ale vzdálenou budoucnost by třeba pomohl tomuto smutnému muži k jinému konci než k tomu, který si sám vybral.
V roce 1815 našel umírajícího Rybu jeho přítel Nicholausen Riessem. Dohodnutá schůzka měla tragický konec. Jakub Jan Ryba si podřezal krční tepnu břitvou a to bylo také poslední, co za svého života učinil. Spekuluje se o tom, že jeden z důvodů absolutního odevzdání svého života smrti může být fakt, že se nakonec ustoupilo z plánované rekonstrukce rožmitálských kostelních varhan.
