Ráno 15. dubna 1912 se stalo nemyslitelné – RMS Titanic, největší a nejluxusnější parník, který se kdy plavil po Sedmimoří, se ocitl na dně severního Atlantského oceánu. Jeden ze zaměstnanců se přitom dokonce při jeho vyplutí chlubil, že „ani Bůh sám nedokázal potopit tuto loď“. No, spletl se. Nakonec to byl ledovec, který zasadil „královně oceánu“ smrtelnou ránu. Ze 2 224 duší na palubě více než 1 500 zahynulo.
Dne 4. června 1940 se znovu stalo nemyslitelné – 338 000 vojáků bylo úspěšně zachráněno z pláží u Dunkerku během operace Dynamo. Tragédie se změnila v triumf a premiér Winston Churchill označil evakuaci za „zázrak“. Být svědkem jednoho z těchto určujících okamžiků 20. století z první ruky by bylo dostatečně významné, být svědkem obojího by bylo téměř zázračné. Přesto se to během neskutečného života Charlese Herberta Lightollera stalo. To a mnohem víc.
Do Londýna bez libry v kapse
Lightoller se narodil v Lancashiru v roce 1874 a už v době, kdy v roce 1912 nastoupil na pozici druhého důstojníka na palubě Titanicu, měl za sebou řadu zajímavých událostí. Protože nechtěl skončit v továrně, ve 13 letech nastoupil na loď a začal se učit řemeslu. Krátce nato uvízl v Rio de Janeiru. Loď, na které se plavil, procházela opravami poté, co byla poškozena během bouře v jižním Atlantiku. V té době bylo Rio uprostřed dvou nebezpečných událostí – revoluce a epidemie neštovic. Oboje ale Lightoller přežil.
Jenže jakmile Lightollerova loď opustila Rio, najela na mělčinu a ztroskotala na malém neobydleném ostrově v Indickém oceánu zvaném Île Saint-Paul. Poté, co se o sebe muži osm dní starali, byla posádka náhodou zachráněna díky malé plachetnici. Lightoller odplul do Kalkaty, kde přežil cyklón a požár na moři a jeho ruka se dostala do tlamy žraloka, který na něj zaútočil. Jako zázrakem nepřišel ani o jeden prst a vyvázl jen s několika škrábanci. Poté začal kariéru na parníku a po třech letech služby na západoafrickém pobřeží málem zemřel na malárii. Opět přežil, lehce to s ním ale otřáslo a rozhodl se Afriku i moře hodit za hlavu.
V roce 1898 se stal součástí zlaté horečky, odcestoval do Yukonu v Kanadě a hledal zlato na Klondiku. Nepovedlo se, nenašel nic. Zase tedy změnil povolání, když se stal kovbojem v Albertě v Kanadě. Toužil však po návratu do Anglie, nechal se tedy najmout jako zápasník s dobytkem a bez haléře v kapse se dostal do Londýna.
Jeho „útěk“ z Titanicu
V roce 1900 zahájil svou kariéru u White Star Liner, lodní společnosti, která provozovala a vlastnila Titanic. O dvanáct let později, v noci 14. dubna 1912, se Lightoller vrátil do své kajuty poté, co předal hlídku na můstku prvnímu důstojníkovi Murdochovi. Těsně před půlnocí ucítil malé vibrace a uvědomil si, že loď do něčeho narazila. Asi po deseti minutách dostal zprávu, že plavidlo nabírá vodu. Pustil se do akce. Lightoller brzy zjistil, že má na starosti spouštění záchranných člunů na levoboku lodi. Během evakuace dovolil pouze jedinému muži, aby nastoupil na člun, jinak pouštěl pouze ženy a děti. Jenže toto přísné vymáhání rozkazů kapitána znamenalo, že některé záchranné čluny vypuštěné Lightollerem nebyly naplněny.
Poté, co byl spuštěn poslední ze záchranných člunů, Lightoller běžel na pravobok, aby tam pomohl, ale zjistil, že všechny čluny již byly spuštěny. Za pár minut šel ke dnu spolu s Titanicem. Brzy byl přišpendlen k mřížce na ventilační šachtě. Najednou šachtou vylétl ohromný proud horkého vzduchu a ze vzduchové šachty ho doslova vystřelil na povrch. Tato síla pocházela z exploze kotle, a když se Lightoller vynořil, ocitl se vedle jednoho ze skládacích člunů. Vyškrábal se na něj a sledoval jak se „nepotopitelná“ loď potápí.
Nakonec ho zachránil parník Carpathia, který reagoval na nouzová volání Titaniku. Mezi 705 přeživšími byl Lightoller nejvyšším důstojníkem, a tak hrál klíčovou roli v následných amerických i britských vyšetřováních. Mnohé z jeho návrhů, jak se takové katastrofě v budoucnu vyhnout, se později staly běžnou praxí.
Zase pomáhal se záchrannými čluny
Většině lidí by tato katastrofa stačila k tomu, aby po zbytek života zůstali na pevnině. Ne však Lightollerovi, který se během roku vrátil na oceán a brzy se z něj stal poručík královského námořnictva, když Británie vstoupila do první světové války. Následujících pár let bylo různých, jen ne klidných. V roce 1914 loď, na které sloužil, najela na mělčinu a potopila se. Lightoller se opět ujal spouštění záchranných člunů. V roce 1915 se ocitl na palubě hydroplánů a létal na průzkumné mise ve snaze lokalizovat nepřátelské flotily.
Později téhož roku dostal konečně vlastní velení a převzal torpédový člun HMTB 117. V roce 1916 zaútočil na německý Zeppelin a za své činy byl Lightoller vyznamenán křížem za zásluhy a jmenován velitelem HMS Falcon. O dva roky později byl Falcon potopen po náhodné srážce v husté mlze, Lightoller byl v té době mimo službu. Poté mu bylo svěřeno velení torpédoborce HMS Garry a v červnu 1918 Lightoller a jeho posádka úspěšně potopili německou ponorku u pobřeží Yorkshire. Za své činy byl povýšen na nadporučíka.
Nechal popravit neozbrojené Němce?
Velitel německé ponorky později ve svých pamětech tvrdil, že Lightoller nařídil svým mužům, aby zastřelili neozbrojené muže z ponorky, když se dostali na povrch. Ve svých vlastních vzpomínkách se Lightoller o této události nezmínil. Bez důkazů proti němu nebylo vzneseno žádné obvinění. Po válce si Lightoller a jeho žena koupili penzion a odešli do polopenze. V roce 1929 zakoupili a postavili motorovou jachtu. Říkali jí Sundowner a právě kvůli této lodi se Lightoller zúčastnil další historické námořní události, tentokrát v rámci druhé světové války.
Dne 31. května 1940 obdržel 66letý Lightoller telefonát od admirality s žádostí, aby s lodí doplul do Ramsgatu. Námořnictvo ji chtělo použít jako jednu z „malých lodí Dunkerku“ a odplout do Francie zachránit vojáky. Lightoller souhlasil, ale pod podmínkou, že na ní popluje se svým synem Rogerem. Vydali se tedy na pláže Dunkerku. O dvanáct hodin později se Sundowner, který nikdy předtím nevezl více než 21 lidí, vrátil do Ramsgatu naplněný 130 muži.
Osud si ho nakonec našel
Motorová jachta vyzvedla muže z torpédoborce HMS Worcester a z jiných menších uvízlých lodí. Cestou byla posádka pod palbou stíhaček Luftwaffe, přičemž Lightoller musel mnohokrát použít úhybné manévry, aby nebyl zasažen. Na palubě Sundowneru ten den neztratil jediný život a Lightollerovy činy se staly inspirací pro postavu Marka Rylance ve filmu Dunkerk Christophera Nolana z roku 2017.
Po druhé světové válce Lightoller provozoval malou loděnici v Londýně, kde stavěl lodě pro říční policii. Dne 8. prosince 1952, ve věku 78 let, zemřel na chronickou srdeční chorobu, když Londýn ten rok bojoval s obrovským smogem. Smutný konec muže, který jinak přežil vlastně úplně všechno.
Zdroje: naval-review.com, warhistoryonline.com, britannica.com, encyclopedia-titanica
KAM DÁL: Chyby ve filmu Titanic jsou pořádná ostuda. DiCaprio přišel kvůli špatným poutům k úrazu.
