K herectví měla Terezie Brzková nakročeno doslova od prvního nádechu. Svým rodičům, kočovným hercům, se narodila v roce 1875 na cestě za dalšími divadelními představeními a dětství prožívala spolu s dalšími jedenácti sourozenci.
Na jevišti od prvních krůčků
Peněz určitě nebylo nazbyt, a tak se na jevišti musely od malička činit i děti. Není tedy divu, že pro ni bylo divadlo přirozeným životním prostorem. Jakmile dospěla, vydala se do již stabilnějších divadel. Až za první světové války na čas zakotvila v tom nejprestižnějším, tedy v Národním divadle, aby se později objevovala i na plzeňské scéně. Rok, kdy začala druhá světová válka, znamenal její konec na divadelních prknech. Jako jedna z mála ale nebyla k odchodu donucena, zkrátka odešla do důchodu – v té době jí bylo již čtyřiašedesát let, na odpočinek tedy měla jistě nárok. Jenomže v té době ještě netušila, že ta pravá sláva ji teprve čeká.
Babičku dostala až jako třetí v pořadí
Když se ve válečném roce 1940 režisér František Čáp rozhodl natočit Babičku, Terezie Brzková se ukázala jako ideální představitelka hlavní postavy, i když nešlo o první volbu. Před ní dostala stejnou nabídku nejprve Leopolda Dostálová. Když odmítla, oslovil režisér Růženu Naskovou. Ani ta ale práci nepřijala, a tak se dostalo na třetí v pořadí, Terezii Brzkovou. Právě tahle role pak odstartovala filmový boom stárnoucí herečky, který pokračoval i po skončení války, kdy se dokonce znovu vrátila do divadla.
Babičky byly celkem apolitické
Měla štěstí. Role hodných babiček a žen plných životních zkušeností nepodléhaly politické situaci, a tak šla z role do role i po roce 1948. Tam se ale naplno ukázala její povaha, která se dokonale sžila s tehdejším novým režimem. Podle vyprávění jejích kolegů se z herečky stala zapálená příznivkyně komunistů. Mluvilo se dokonce i o její spolupráci se Státní bezpečností, ale takové fámy se nikdy nepotvrdily. Šlo tedy pravděpodobně spíš o důkaz pramalé oblíbenosti filmové a divadelní hvězdy u jejího okolí.
Parchanti, táhněte už!
Mezilidské vztahy zkrátka nebyly pro Brzkovou tím nejdůležitějším. I když se na plátně objevovala jako laskavá a milující babička, matka i moudrá žena z lidu, která by se pro druhé rozkrájela, ve skutečnosti se v jejím okolí našel jen málokdo, na kom by nechala nit suchou. Své o tom věděli jak dospělí, tak i děti, s nimiž byla nucena spolupracovat. Známé je její neurvalé chování k malým hercům právě při natáčení Babičky v roce 1940. Podle svědků, kteří pracovali ve štábu, na děti o přestávkách v natáčení křičela „Parchanti, táhněte už. Pořád tu otravujete a člověk nemá chvíli klidu.“
Děti měly dostat Oscara
Jak je možné, že i po takových scénkách děti našly odvahu a byly ochotné hrát dál vnoučata milující babičky? Jestliže se mluví o tom, že s ohledem na rozdílnost povah samotné herečky a její postavy by měla Terezie Brzková za svoje převtělení dostat Oscara, děti za takových podmínek nepředvedly o nic méně udivující výkony.
Nenávist k Burianovi
Představitelce milujících babiček ale nevadily jen děti. Velké výhrady měla i k většině svých kolegů a rozhodně se jimi nehodlala tajit. Své by o tom bývali mohli vyprávět třeba skvělí herci Jan Werich a Vlasta Burian, s nimiž se ocitla před kamerou při natáčení filmu Byl jednou jeden král. Mohla být přitom spokojená, vždyť původní pohádka má ve svém filmovém zpracování víc než tendenční podtext, který vyhovoval snaze o výchovu tehdejšího diváka. Psal se rok 1955 a cesta k vysněnému socialismu se musela podporovat všemi způsoby. Přesto se obdivovatelka režimu nemohla se svými hereckými kolegy mimo záběry kamer snést. Vlastu Buriana doslova nemohla vystát, vyčítala mu – jako její straničtí soudruzi – údajnou kolaboraci s nacisty, a to i přesto, že byl v době natáčení jejich společného snímku již komunisty vzat na milost.
Záviděla svým sestrám
Herečka, která se vryla do srdcí mnoha diváků, tak po většinu svého života žila v neshodě se svým okolím. Snad za to mohla její povaha, snad šlo o důvod, který jen těžko pochopíme. Na klidu jí nepřidávalo ani pomyšlení, že dvě její sestry dosahovaly po většinu života větších úspěchů než ona sama, což velmi těžce nesla. Její životní osudy jsou ale už dávno uzavřené, a tak se můžeme soustředit jen na role, které po době zanechala. Více než čtyřicet filmů nabízí pohled na milou a moudrou ženu, jakou dokázala před kamerou zahrát.
KAM DÁL: Smrt Johna Lennona zasáhla i Československo. Brouk řekl svá poslední slova na vrátnici.
