Pchu I. se narodil do mandžuského rodu Aisin Gioro, který vládl v říši Čching od roku 1636 až do roku 1912, tedy bezmála tři sta let. Území, které ovládala, zahrnovalo Mandžusko, Mongolsko, Čínu, Tibet a oblast Sin-ťiangu. Šlo tedy o velmi mocnou dynastii a těžko by někdo předpokládal, jak snadné bude svrhnout jejího posledního představitele z trůnu. Stalo se tak v roce 1912 a tím, kdo musel sestoupit z pozice císaře mezi prostý lid, byl právě Pchu I. Tehdy mu bylo pouhých šest let...
Tříletý císař na zlatém trůnu
Na trůn Pchu I. usedl v době, kdy o své funkci nemohl mít žádné ponětí. Byly mu pouhé tří roky a korunovace proběhla 2. prosince roku 1908 v zakázaném městě. K obřadu posloužila jako nejlepší a nejhonosnější prostředí Síň Nejvyšší harmonie. Kdo by si ale myslel, že život maličkého čínského císaře byl jedna velká a nekončící pohádka, šeredně by se pletl. Pchu I. měl velmi přísný řád a hlavně - nesměl opustit Zakázané město. Žil tedy prakticky v zajetí tradic a poté i nového režimu, který nastoupil v únoru roku 1912. I když byl sesazen z trůnu, za zeď se mezi lidi podívat nemohl až do svých osmnácti let.
Dvoutýdenní císařství
Když bylo malému Pchuovi v roce 1917 jedenáct let, na chvíli se zdálo, že se vrátí staré pořádky a on se znovu stane vládcem celého území. Byl dokonce korunován císařem, ale tento řád neměl mít dlouhého trvání. Již po dvou týdnech se vše vrátilo do bývalých kolejí. Pak se ale stala tragédie, která bývalého panovníka velmi poznamenala. Jeho matka spáchala sebevraždu a Pchu se cítil osamocen. V roce 1924 se mu navíc obrátil život doslova naruby.
Vyhnán ze Zakázaného města
Zatímco všechny své dosavadní dny, na které byl schopen si vzpomenout, prožil Pchu I. ve zdech Zakázaného města, v roce 1924 přišla velká změna. Z císařského komplexu se stalo rozhodnutím nového režimu muzeum a Pchu s celým jeho doprovodem museli Zakázané město opustit. Poslední čínský císař tak prvně v životě na vlastní oči uviděl zemi a lid, kterému měl vládnout. Nebylo to ale jednoduché setkání s realitou, protože přišel o veškeré výhody, kterých doposud v paláci ještě užíval. Ze dne na den se stal řadovým občanem obrovské země a finanční problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Se svými dvěma manželkami se proto odstěhoval na sever Číny do provincie Tchien-ťin.
Hlava státu nebo loutka?
Ani to ale neměl být konec jeho nešťastných životních kotrmelců. Přišel rok 1932, Japonci vtrhli do Mandžuska, vyhlásili stát Mančukuo a do jeho čela se jim hodil právě Pchu. Nemohl dělat nic jiného, než se podvolit, ale jeho faktická moc byla nulová. Přesto se jako představitel nepřátelského státu dostal do rukou Rusů, kteří jej odvezli do Sovětského svazu, kde se z něj oficiálně stal válečný zločinec.
Domů a do vězení
Domů do Číny se směl vrátit až v roce 1950. Přivítání na nádraží s květinami a zdravicemi se ale rozhodně nedočkal. Putoval do vězení, kde se měl “napravit” a pochopit, že právě současný režim je ten jediný správný. Po devíti letech byl bývalý císař, nyní spíš známý jako vězeň číslo 981, propuštěn na svobodu a dostal práci jako zahradník.
Císař Pchu I. neměl jednoduchý ani konec svého života. Zemřel v nevysokém věku 61 let na rakovinu a místo posledního odpočinku našel na běžném hřbitově mezi svými bývalými poddanými. Dnes je jeho urna uložena v pohřebišti císařů.
KAM DÁL: Jaký byl motiv heparinového vraha Zelenky? Jeho pohnutky překvapují i po letech.
