Martin Štěpánek, syn legendárního herce Zdeňka Štěpánka, měl svůj herecký osud pravděpodobně vepsaný v osudu už od svého narození. I když se vlastně zpočátku snažil dělat všechno proti tomu, aby šel ve stopách svého slavného otce.
I kdyby se tak nakonec skutečně nestalo, měl by rod Štěpánků dostatek pokračovatelů v Martinově bratru Petrovi a sestře Janě. Život ale všechno zařídil tak, jak bylo předem určeno, a tak jsme jako diváci nepřišli o mnohé role, které ztvárnil jak na divadelních jevištích, tak i ve filmu a televizi, i když se Martin Štěpánek nejprve věnoval výtvarnému umění a později dokonce nastoupil na medicínu. Brzy ale přišel na to, že ho to - stejně jako jeho sourozence - nejvíce táhne na prkna, o nichž dobře víme, že znamenají celý svět.
V jedenadvaceti do Národního divadla
Už v svých jedenadvaceti letech, tedy v roce 1968, se Martin Štěpánek stal členem činohry Národního divadla, ale od takových herců se po vpádu vojsk “bratrské pomoci” do naší vlasti očekávala loajalita k systému a poslušnost, kterou Martin Štěpánek neuznával. Měl svoje názory a za těmi si stál, i kdyby měl přijít o angažmá, a také o něj o pět let později přišel.
Divadlo za divadlem a všude to bylo stejné
Následovaly role v Činoherním klubu, ale i odtud byl po třech letech z politických důvodů odejit, stejně jako později z Divadla na Vinohradech. To už bylo na herce příliš a než další stěhování z divadla do divadla a odolávání nátlaku na vstup do komunistické strany, volil raději emigraci. Ale ani za hranicemi se neztratil. Nejen že se zapojil do činnosti exilových organizací, ale pracoval také pro rádio Svobodná Evropa, kde ho (ne)mohli slyšet i čeští posluchači u nás doma.
Z herce politikem
Jakmile to bylo možné, vrátil se i se svojí rodinou domů a kromě umění se pustil i do politiky, a to rovnou do té vysoké. V jednom období dokonce působil na postu ministra kultury. Jenomže ani potom nebyl jeho život vůbec jednoduchý. Útisk ze strany komunistů, problémy, které provázely odchod do exilu, i aklimatizaci za hranicemi i pracovní vytížení po návratu do vlasti si pravděpodobně vybraly svoji daň na hercově zdraví. Navíc ani on sám svoje tělo příliš nešetřil, když v nezdravé míře holdoval alkoholu. Ze závislosti na něm se musel dokonce léčit. A tak se jednoho dne od lékařů dozvěděl zprávu, kterou nechce slyšet nikdo - byla mu diagnostikována rakovina nejprve v krku, poté i na ledvině.
Nemoc vítězila, herec kapituloval
Chemoterapie byla pro Martina Štěpánka příliš vyčerpávající, a tak se jí poměrně brzy vzdal. Nemoc ale samozřejmě neustupovala. Právě naopak, postupem času přišel prakticky o možnost pohybu a o samostatnost, na které si tak zakládal. Bolesti se stupňovaly natolik, že po čtyřech letech od diagnostikovaného onemocnění už nechtěl člen slavné herecké rodiny čekat na další den plný trápení. Rozhodl se odejít tak, jak celý život žil - po svém, podle svého rozhodnutí a s pravdivostí, kterou cítil ve svých rozhodnutích.
Zemřel tak, jak žil - hrdě a podle svého
Nehodlal čekat, až jej osud, příroda nebo Bůh povolá na věčnost. Chtěl i o svém konci rozhodnout sám. Ostatně již v letech, kdy byl sám ještě zdráv, hovořil o lidech, kteří se k takovému kroku rozhodli, s úctou a obdivem. Byl dokonce zatvrzelým zastáncem eutanazie, a to v době, kdy se o tomto způsobu odchodu ze života u nás prakticky vůbec nemluvilo.
16. září roku 2010 sáhl Martin Štěpánek po zbrani a rozhodl, že právě tento den bude jeho posledním. Bylo mu 63 let, když ve svém bytě zmáčkl spoušť zbraně a odešel z tohoto světa jako zcela svobodný člověk.
KAM DÁL: Patrik Nacher používá stejné argumenty jako Hitler. Záměrně překrucuje historii
