Jaká byla vaše cesta k fotografii? Studoval jste ji na škole nebo to byl jen koníček, který se proměnil ve vášeň?
Vždy jsem doslova hltal pěkné fotky přírody v časopisech, tak jsem zkoušel také fotit na výletech. Nic jsem o tom tehdy nevěděl a ani se moc nezajímal, jak se co fotí. Skutečně fotit jsem začal v roce 2015, kdy jsem už jezdil cíleně za fotografií na daná místa. Předtím jsem něco cvaknul párkrát za rok a za moc to nestálo.
Jak jste došel k fotografování krajiny? Proč zrovna tento žánr? Fotografujete nebo jste zkoušel fotografovat i jiným způsobem?
Vždy mě hodně bavilo chození na výlety, takže jsem s sebou postupně začal brát fotoaparát. Nejsem vůbec městský typ, nejradši jsem v přírodě, a když si odnesu i pěknou fotku, tak mám velkou radost. Zpočátku jsem samozřejmě zkoušel i ostatní žánry, ale moc mě to nebaví. Rád bych ale fotil i extrémní sporty.
Jaká jsou specifika krajinářské fotografie a jaká musí splňovat pravidla, aby se jednalo o dobrý snímek?
Fotografování krajiny je specifické hlavně v dojíždění na místa a v denní době. Hlavně v létě vznikají nejlepší záběry v době, kdy většina lidí spí a fotograf je v krajině zcela sám. To má rozhodně své kouzlo. Pokud jde o záběr samotný, může se povést napoprvé, zcela náhodně nebo také nikdy, což je stejné jako v jiných žánrech.
Hlavním prvkem jsou námět a kompozice. Ta je stěžejní, protože se od ní odvíjí směr světla a další prvky v obraze. Na rozdíl od některých žánrů by také mělo být ve fotografii vše zaostřené.
Jak vlastně poznáme dobrou krajinářskou fotografii?
To je těžká otázka. Musí nás něčím zaujmout. Největší roli hraje především to světlo a kompozice a pokud chybí oboje, dobrá fotka z toho určitě nebude. Pokud je ale třeba světlo výjimečné, nemusí být kompozice ani námět bůhví jaké, přesto je fotka zajímavá. Podle mě je nejdůležitější atmosféra a až potom třeba technická kvalita.
Jaké jsou vaše nejoblíbenější lokality? Fotografujete i v zahraničí?
Nejraději mám krajinu kolem Vltavy, ale už jsem tam vyfotil většinu motivů, co jsem chtěl. Teď se tam ale začnu opět vracet s dronem, který mi umožňuje hledání nových perspektiv. Moc rád také jezdím do Krkonoš a Českého středohoří, které je nejen fotograficky velmi zajímavé, ale opomíjené.
S kamarády se snažíme jezdit co nejvíce do Alp, ale dál se dostanu maximálně jednou ročně. Letos v dubnu jsme byli na Tenerife fotit hvězdy a určitě se tam chci ještě podívat. Všem Kanárské ostrovy doporučuji. Nejdále jsem fotil u Barentsova moře v norské tundře daleko za polárním kruhem. Celkově ale platí, že nejlepší fotky vznikají na místech, která člověk zná.
Je fotografování krajiny i fyzicky náročná disciplína?
To rozhodně je. V Česku se to ještě dá zvládnout bez problémů, i když například vylézt na Milešovku dá zabrat. V Alpách je takových Milešovek několik nad sebou a když se k tomu přidá krosna se vším vybavením, tak už je to velmi fyzicky náročný koníček. Focení v horách je také vícedenní záležitost, protože se nejde vracet pokaždé k autu, takže je potřeba s sebou vzít i věci na spaní a jídlo. Naštěstí je tam alespoň všude voda. Většinou jsem ale jediný z výpravy, kdo pije z jezera nebo potoka, ostatní se neodváží.
Jak moc je dnes výsledná fotografie postprodukovaná? Je práce s photoshopem neoddělitelnou součástí?
Často si lidé myslí, že úpravy jsou něco nežádoucího, že je dělá jen ten, kdo neumí ve skutečnosti fotit, a jediná reálná fotografie je ta přímo z fotoaparátu. To ale není vůbec pravda, protože jsou to jenom surová data zachycená snímačem a realita je to, jak to vnímá autor. Každý tu scénu vnímá jinak a může si to vyfotit a upravit, jak chce. Reálná fotografie existuje možná někde pro vědecké a dokumentární účely. Úpravy se dělaly samozřejmě i dříve, jen místo nástroje ořez používali fotografové nůžky a v temné komoře trávili hodiny, když vytvářeli něco jako HDR v Photoshopu.
I ty nejmodernější fotoaparáty jsou pořád na míle daleko od lidského oka a mozku, takže například v případě krajiny se většinou musí spojovat expozice s různým jasem. S tím se určitě setkal každý, že měl krajinu úplně černou a oblohu na fotce zcela bílou. Fotografie je také umění a tvůrčí proces a je jen na autorovi, jakou úpravu zvolí. Pokud by však něco do scény přidal, co tam nebylo, nebo něco zásadně vyretušoval, měl by se o tom zmínit.
Pracujete pouze s digitální fotografií, nebo jste ještě zažil klasickou analogovou fotografii na filmovou surovinu?
Když jsem byl dítě, měli rodiče obyčejný foťák na film. Nešlo na něm vůbec nic nastavit, takže jsem jenom cvakal a čekal, co z toho bude. Dokonce jsem zkoušel fotit hvězdy, ale výsledek byla jen kompletně černá. Pamatuji si ale, že s rozšířením digitální fotografie bylo ještě dost fotografů, kteří filmy skenovali a dávali na web a výsledné fotky měly úžasné barvy a člověk v tom ten kinofilm poznal. Dnes si myslím, že se z analogové fotografie dělá hlavně módní záležitost.
Některé principy ale zůstaly. Už i v Česku je dostupná technologie digitálního osvitu, kde se digitální fotky vyvolávají na fotopapír stejně jako ty analogové.
Soustředíte se hodně na noční krajinu. Jaká to má specifika?
Hlavně v našich končinách je třeba hodně plánovat kvůli počasí a svitu měsíce. Oboje se sice dá využít, ale nesmí toho být příliš. Pokud chci fotografovat pouze hvězdy, musím se trefit do dvou týdnů, kdy měsíc neruší, a z těch dvou týdnů jsou tak dvě noci bezoblačné. Bohužel kvůli přílišnému světelnému znečištění musí být až na výjimky obloha bez a nebo s minimem mraků.
Ty totiž odráží všechna světla z měst a ze snímku oblohy je pak pouze nevzhledná oranžová šmouha. I když se o světelném znečištění začalo dost mluvit i kvůli zdravotním dopadům, nepředpokládám, že se situace začne zlepšovat, takže za skvělou noční oblohou se musí minimálně na Šumavu. A to je druhý aspekt nočního focení. Je potřeba naplánovat lokalitu a být tam ještě za světla, protože kompozice se ve tmě hledá velmi těžko.
Samotné focení pak zabere i několik hodin, můj rekord je od soumraku do svítání. Expozice ve tmě se totiž může vyšplhat i na 10 minut, ale jeden snímek je kvůli digitálnímu šumu nepoužitelný, takže se takových desetiminutových expozic musí udělat několik a pak v počítači složit, aby šum nebyl tak patrný. U hvězd se používá takzvaná rovníková montáž, která kompenzuje rotaci Země a hvězdy jsou tak pořád body i při delších expozicích.
Největším pomocníkem v noci je však kvalitní teplé oblečení, protože i v létě je k ránu zima.
Jaké máte ve fotografii cíle a sny, které byste si chtěl splnit?
Asi můj největší sen je fotografovat podzim ve Spojených státech a hvězdy v Andách. To si myslím, že by mě posunulo zase dál. Cíl pro každého krajinářského fotografa je dostat se do National Geographic, v případě nočních fotek do tzv. NASA astronomy picture of the day, ale to je ve hvězdách.
