Frontman skupiny Crossband: Je třeba být šťastný teď, tady a hned

Koncert doma, to je pro každého hudebníka super pocit, ne?
Ano, to jednoznačně. V Nymburce jsem se narodil a kromě malých přestávek tu žiju celý život. Jsem prostě Nymburák. Nejen ve městě, ale i v okolí se žije moc hezky. Vše mi vyhovuje, včetně vzdáleností do okolních měst, dopravního spojení i polabské roviny.

To vypadá jako velká láska...
No jasně, fakt se tu žije moc krásně. Malé, docela klidné městečko, kde se občas zastaví čas. Pan Hrabal naše město popsal dobře a já bych to lépe neudělal. Zároveň si myslím, že Nymburk je velice kulturní město s dlouhodobou historií. A jsou tu fajn lidi. Zkrátka mě to tu baví.

Takže kdybyste si měl vybrat jakékoli místo k životu, neměnil byste?
To je těžké. Myslím, že není omezení v tom, kde by člověk mohl žít. Kdybych chtěl někde jinde opravdu žít, tak jdu a udělám to. Většina omezení je jen představa lidí, že něco nejde. Ale přitom je to jen v našich hlavách. Pár míst na světě jsem viděl a vždycky si říkám, „jak by se tu asi žilo a co bych musel udělat pro to, aby se mi tu žilo hezky?“ Odpovědi jsem si vždy našel a došel k tomu, že to není nereálné.

Jak to myslíte?
Jde o to, jestli člověk chce jinam, nebo je mu dobře doma. Jsou krásná místa, ale tam si můžete dojet, když chcete, strávit tam nějaký čas, poděkovat a zase se vrátit. To mi vyhovuje.

Co kapela, ta se vzala jak ve vašem životě?
Kapelu jsme s bráchou Standou zakládali už v roce 2004, je to vlastně takové moje dítě. Ušla už kousek cesty a pořád se vyvíjí. Za ty roky se v ní vystřídalo pár muzikantů, ale vlak jede pořád dál. Já hraji od nějakých 14 let na kytaru a to mi asi zůstane.

Proč zrovna poprock, co vás na tomhle stylu bere?
V kapele byli vždy dobří muzikanti, takže bylo vždy lehké sklouzávat k různým mutacím a různým hudebním stylům. Různě jsme si měnili kytary a jejich zvuky a tak dále, ale nakonec jsme se usadili u klasického popu. Prostě akustická kytara v lehce rockové kapele.

Co bylo vaší inspirací a hnacím motorem?
Nějakou dobu jsem hrál jako "barový" muzikant. Prostě všude a všechno. Od Vlacha po Bacha, jak se říká. Po nějakém čase mě to začalo hrozně unavovat a brát energii. Cítil jsem, že budu daleko šťastnější, když budu tvořit a hrát svou muziku. Bylo to pořád silnější, až jsem si nakonec řekl dost a došel za bráchou s tím, že chci udělat svou kapelu s vlastní tvorbou. A Crossband byl na světě.

Máte nějaký hudební vzor, něco, čeho byste chtěl dosáhnout?
Hudební vzor jsem asi nikdy žádný neměl. Spíš mě inspirovali muzikanti jako takoví. Svým přístupem k muzice. Přístupem k tomuto řemeslu a svým osobním nastavením. Jednou jsme po koncertu seděli s Hrachem z Fleretu a on mi tenkrát vyprávěl, jak to má nastavené. Dodnes na to vzpomínám. Nastavení už mám své, ale na pár let mi dal velkou inspiraci a moc mu za to děkuji.

S kým byste si jednou chtěl zahrát?
Neumím říci jméno. Kolikrát je to tak, že vás osoba, ke které máte určitou úctu a máte o ní nějakou představu, zklame, a naopak vás nabije energií člověk, o kterém jste do teď ani nevěděl. Takže to nechávám osudu. Až se to stane a ten člověk přijde, budu rád a s radostí si s ním zahraji.

Myslíte, že je reálné, abyste se živil pouze hudbou?
Já se "kumštem" vlastně živím. Sice hlavní řeka stéká z více potůčků, ale jsem šťastný, že u hudby, divadla a kultury jsem. Je to mé povolání. Takže představa, že bych se živil pouze hudbou, je pro mne trochu omezující. Mám to štěstí, že si mohu svůj čas rozplánovat, takže řediteluju divadlu, píšu muziku, režíruju, hraju a tak trochu podnikám.

Je ale právě hudba tím, co vás v životě nejvíce naplňuje?
Aby byl člověk naplněný, musí k tomu přizpůsobit všechno. Takže období před koncertem i po koncertě, jestli mi rozumíte. Prostě snažit se, aby jeho život byl naplněný. Být naplněn jenom ve chvíli, kdy hraje, je strašně málo. Nemůže to být, jako když si člověk vezme prášek na tlumení bolesti. Na chvilku je mu dobře, ale doba před a po je vlastně nic moc. Hudba by neměla být jen útěk z nějaké reality.

Jak hudbu a vlastně i ostatní "umělecké" profese skloubíte s rodinou, nenadávají vám?
To byste se asi museli zeptat mé ženy a dcerky. Já mám pocit, že se to skloubit dá. Sice jsem v práci více času, než je obvyklé, ale snažím se rodině věnovat a plánovat si s nimi společný čas. Snažím se o pohodu i doma a věřím, že doma to cítí. Naopak podpora z domova pro mou práci je moc důležitá a tu cítím zase já.

A co taková dovolená, stíháte? Byl jste letos někde?
Ano, v lednu jsme byli na Floridě, kde jsme se setkali s částí naší rodiny. Na konci zimy jsme zajeli pracovně do Alp, i s rodinkou. O prázdninách jsme byli na Šumavě a různě na návštěvách za příbuznými. Během podzimu pojedeme chodit po horách a pak si ještě s chlapama vyrazím plachtit po Jadranu. Na to se moc těším.

Jaká je vaše životní meta, abyste i mohl říct, že jste doopravdy šťastný?
Lidé, kteří si dávají mety s tím, že až toto dosáhnu, tak budu opravdu šťastný – nebudou šťastní nikdy. To je dávno známá pravda. Pocit štěstí není závislý na hmotných, materiálních ani jiných věcech. Pocit štěstí je věc uvnitř každého z nás. Člověk může být opravdu šťastný, aniž by něco vlastnil nebo něčeho dosáhl. Jsou lidé, kteří jsou šťastní, i když nic nemají nebo nedosáhli žádné životní mety. A jsou šťastni doopravdy. Je třeba být šťastný teď a tady a hned. Nepříjemné věci se snažit do vnitřního nastavení nepouštět.  Až budu mít pořádné boty, tak začnu běhat. Až budu mít kvalitní foťák, tak začnu fotit. Až budeme mít dodělanou chalupu, až budeme mít zlatého slavíka, až až…. Pak to teprve začne. Nezačne. To jsou jen věci, které jsou pohodlné a k něčemu pomáhají. Neřeší ale podstatu. Běhat můžu začít hned v čemkoliv nebo bos, fotit mohu začít mobilem, ale vše se dá začít hned. Tak je to i s pocitem štěstí.