Příběh o nezdolnosti ducha a překonávaní zdánlivě nemožných hranic, tak bychom mohli stručně nazvat neuvěřitelný čin mladého lékaře Leonida Rogozova na sovětské polární stanici v roce 1961. Rogozov se zúčastnil jako lékař v pořadí šesté arktické výpravy, která se uskutečnila mezi lety 1930-1961.
Boj o život v odříznuté polární stanici
Na začátku nic nenasvědčovalo tomu, že se jeho pobyt brzy změní v úporný boj o holý život. Drama se však již brzy mělo odehrát na polární stanici Novolazarevská v Antarktidě. Ta byla v roce 1961 zcela odříznutá od vnějšího světa, protože zde řádily prudké zimní bouře. Jinými slovy to znamenalo, že pokud by někdo z dvanáctičlenné posádky měl závažný zdravotní problém, který by vyžadoval akutní hospitalizaci, nemohl by být dopraven do nemocničního zařízení. Letecká pomoc zde nemohla v důsledku zmíněných bouří a jiných vrtochů počasí přistát.
Toho, čeho se všichni obávali, však přišlo koncem dubna 1961. Rogozov, jediný lékař na Novolazarevské, sám potřeboval pomoc, a to velmi rychle. 29. dubna se začal Rogozov cítit malátně, měl silné pocity na zvracení, horečku, později se přidaly také bolesti břicha, které postupně sílily, až se staly nesnesitelnými. Rogozov si jako lékař sám sobě stanovil diagnózu, o níž neměl žádných pochyb - akutní apendicitidu.
V nehostinných arktických podmínkách, kdy sovětská polární stanice byla odříznutá od civilizace, bylo nutné jednat ihned, protože Rogozovovi šlo bezprostředně o život. Ale jak uskutečnit v "polních podmínkách" úspěšnou operaci, když byl Rogozov jediným lékařem, a nikdo mu tedy nemohl poskytnout odbornou medicínskou asistenci? Nezbývalo než přikročit k velmi riskantnímu kroku, který nezaručoval konečný úspěch. Rozogov se musel operovat sám, jen za pomoci lokální anestezie a asistentů.
V sázce však bylo i mnohem více než jeden život, jak později prohlásil Rogozovův syn Vladislav. Pokud by jeho otec operaci nepřežil, vrhlo by to stín a negativní publicitu na sovětský arktický program. I když lékaře tlačil čas, bylo nutné takový výkon pečlivě naplánovat. Rogozov určil dva asistenty, kteří mu měli během operace pomáhat, hlavně držet zrcátko, aby mohl vidět operační oblast.
Sám sobě chirurgem
Rogozov si vedl vlastní deník, kam si poznamenal těsně před operací: „Vůbec jsem minulou noc nespal. Bolí to jako čert! Sněhová bouře mě bičuje a vyje jako sto šakalů." Když nastal Den D, tedy 1. května 1960, všichni byli připraveni na riskantní, ale současně unikátní zákrok - Rogozov i jeho určení asistenti. Mladý lékař si později o operaci napsal do deníku: „Krvácení je masivní, dostávám závratě, každých 4-5 minut jsem musel 20-25 sekund odpočívat." V extrémních podmínkách trval operační zákrok 1,5 hodiny a Rogozov během něj dvakrát omdlel, vždy však nabyl rychle vědomí a nadále zachoval při "samooperaci" chladnou hlavu.
Operace se zdařila, ale Rogozov musel jít až na hranu možného. Postupně se jeho stav zlepšil, teplota se vrátila k normálu, po sedmi dnech byly odstraněny stehy. V Sovětském svazu to znamenalo dvojitou radost. 12. dubna 1961 se Jurij Gagarin poprvé podíval do vesmíru a zahanbil tak Spojené státy, o necelé tři týdny potom mohli komunističtí vrcholní představitelé oslavovat nezdolnost sovětského člověka. Rozogov se po svém pobytu na polární stanici vrátil do Leningradu, kde sloužil v nemocnici jako lékař. Jeho nedlouhý život se uzavřel v roce 2000, kdy ve věku 66 let zemřel na rakovinu plic.
Nepřehlédnutelná je v Rogozovově příběhu také česká stopa. Lékař se podruhé oženil s Marcelou, českou medičkou, v manželství se narodil syn Vladislav, o němž jsme hovořili na jiném místě. Ten šel rovněž ve šlépějích svých rodičů, působil mimo jiné v prestižním IKEMu, poté odjel do Velké Británie.
Zdroj: allthatsinteresting.com
KAM DÁL: Rakovina jater byla pro Michala Tučného osudná. Rady lékařů ignoroval, život si užíval.
