Trhač kostic
Vznik profese trhač kostí podnítila móda na španělském dvoře v 16. století, kdy se ženská postava stala geometrickým objektem – moderní v té době bylo vypnuté poprsí, sešněrovaný pas a bohatě nařasená sukně, a to vše v černé barvě. Aby však běžná šlechtična takto mohla vypadat, musela si pomoci různými oděvními pomůckami.
Mezi ně patřil především korzet, který pas ženy stáhl až na miniaturní obvod 33 cm. Přesně takto mohl totiž měřit pas dvorních dam francouzské královny Kateřiny Medicejské. Ve španělské módě se zhlédla také anglická královna Alžběta I.
A byla to právě ona, která podporovala lov velryb. Jejich pružné kostice o velikosti člověka byly výchozí surovinou trhače kostí. Ten je roztloukal a prodával výrobcům oděvů a galanterního zboží, jakým byly klobouky, krinolíny, korzety, slunečníky. Trhač kostic žil v přístavních městech.
Dá se říci, že kdyby nebylo Velké francouzské revoluce, velryby by dávno byly vyhubené. Empír s sebou přinesl touhu žen po vzdušnosti a lehkosti, se kterou také odhodily své korzety, jež je až do té doby sešněrovávaly.
Pokles zájmu o ně vedl také ke krachu velrybářských flotil. I trhači kostic zaznamenali odliv svých zákazníků. Ale móda je vrtkavá a ráda se vrací. Stejně tak korzety později opět získaly své příznivkyně, než jim po první světové válce definitivně odzvonilo stejně jako profesi trhače kostic.
Brabenář
Mít v kleci zpěvného ptáka pro své obveselení bývalo i v dávné minulosti velmi populární. A protože se jednalo o živého tvora, kterého bylo třeba krmit, přišli ke slovu brabenáři. Ti se totiž živili sbíráním mravenčích kukel, jež se sušené prodávaly jako ptačí krmení. Ve střední Evropě se toto povolání udrželo do dvacátých let minulého století a v Dolním Rakousku dokonce ještě déle – ještě v 70. letech bylo možné zde na brabenáře narazit.
Sběr kukel mravenců byl posléze zakázán lesními úřady, protože docházelo ke snížení stavu mravenců, a tím také k ekologické nerovnováze. Dobrý brabenář vydělával více peněz než zedník. Ve dvacátém století si za léto našetřil i na nový televizor. Jednalo se tedy o docela finančně zajímavý přivýdělek.
Hadrář
Poznávacím znamením hadráře býval trakař s veteší, píšťalka nebo silný hlas. Pšenka tomuto řemeslu kvetla od doby vynálezu knihtisku (1447) až do začátku druhé světové války (1939). Povolání to nebývalo nejčistší, většinou se jím zabývali staří a neduživí lidé. A to z jednoho prostého důvodu – s řemeslem hadráře se totiž pojí i sněť slezinná, jež byla nejčastější příčinou jejich úmrtí. Bylo tedy evidentní, že kdo s tímto řemeslem začal v mládí, stáří se většinou nedožil.
Vedle sněti často hadráři onemocněli i neštovicemi, svrabem, tyfem nebo cholerou. Předmětem sběru bývaly nejrůznější hadry a cáry oblečení, jež se používaly při péči o nemocné, hadry na mytí. Jednalo se o kousky látek, pro které se už v domácnosti nenašlo upotřebení. Tyto hadry se stávaly výchozí surovinou pro výrobu papíru.
