Milan Děžinský: Obcházení ostrova
Náš jasný favorit! Milan Děžinský je básník, překladatel a učitel angličtiny. Na cenu Magnesia Litera je nominován už počtvrté. Sbírka Obcházení ostrova uzavírá (volnou) trilogii, na které Děžinský pracoval více než deset let a do které se řadí ještě sbírka Přízraky (2007) a Tajný život (2012). V závěrečné sbírce trilogie jako kdyby se Děžinského poetika ještě více uklidnila, jako kdyby balancovala na tenké hranici, za níž leží už jenom ticho. Svými básněmi Děžinský přesvědčí čtenáře, že k onomu ožehavému střednímu věku, jímž jsou mnohé básně prodchnuty, nepatří pouze krize. Sbírka Obcházení ostrova dokazuje, že je čeho se zachytit – například samotné poezie. Děžinského poezie není tak docela výrazná, ale je dozajista suverénní. Pokud bychom na nějaký český titul mohli vztáhnout Kunderovo oblíbené heslo o tom, že každé slovo v knize je nenahraditelné, bylo by to Obcházení ostrova.
Ondřej Hanus: Volné verše
Ondřej Hanus se etabloval jako autor vázaných veršů a trefných rýmů. Ve své poslední sbírce (a podle závěrečných veršů možná sbírce úplně poslední) se pokusil z vázaných veršů vymanit. Takové tvrzení není nijak objevné, přihlédneme-li k názvu sbírky. Co však objevné – či alespoň zajímavé – je: volnost Hanusových veršů je pouze zdánlivá. Jde spíše o inovaci, o snahu jít dál, z předchozích sbírek je zřejmé, že sonety a další útvary postavené na pevné formě se pro Hanuse staly rutinou. Spíše než o Volné verše jde tedy v poslední sbírce o jiné (jinak) vázané verše. Toto pnutí však nekončí u roviny formální, i motivicky a tematicky si básně dokola a dokola podrážejí nohy. Zdánlivá syrovost – ba syrovost – ostře kontrastuje se složitě vydolovatelnou, o to však údernější něžností. Básně jsou navíc plné lingvistických a literárněvědných termínů. Je zcela zřejmé, že Volné verše Ondřeje Hanuse nelze číst jednou a povrchně. Čtenář se musí s verši takříkajíc poprat. Někdy to bolí… ale rozhodně to stojí za to!
Michal Jareš: Zlomky eposu
Do tří částí je rozdělena sbírka básníka a krom toho i literárního vědce Michala Jareše. A není tak docela jednoduché najít příslovečnou červenou nit, jež by všechny části prostupovala. Nutno podotknout, že každý oddíl sbírky je vlastně svébytným celkem – ať už se jedná o epicky nakročené Peklo, jímž sbírka začíná, prostřední Picí misku, v níž jsou obsaženy především lyricky laděné, subtilní básně, či finální Začátek eposu, kde se Jareš jak formálně, tak obsahem nejvíce přiblížil k epičnosti. V části prostřední je potřeba vyzdvihnout velice vynalézavou Jarešovu práci s rytmem a s rýmem (ladně Jareš obsadil Hanusem opuštěné místo), jež u precizních rýmů nekončí, nýbrž začíná, aby pokračovala například k hravému zklamávání rýmového očekávání. Oddíly stojící na okraji pak zaujmou především symboličností a podmanivou obrazností, jež především v první části přechází až k expresivnosti. Novou básnickou sbírku publikoval Jareš s neobvykle dlouhou prodlevou. Doufejme, že na sbírku následující už tak dlouho čekat nebudeme.