Vzducholoď LZ-129 Hindenburg patřila do rodiny velkých Zeppelinů, tedy obřích luxusních plavidel určených pro zaoceánské lety. Byla něco jako Titanic mezi loděmi. S délkou 245 metrů překonávala všechny ostatní vzducholodě vyjma sesterské Graf Zeppelin II. Kapacita byla 75 pasažérů, při letech přes Atlantik se na palubu mohlo dostat jen 50.
Chrám luxusu naplněný vodíkem
O jejich blaho se staralo 61 členů posádky. Pasažéři nebyli umístěni v klasické gondole pod trupem, ale jejich kabiny se nacházely přímo uvnitř trupu vzducholodi. Uvnitř Hindenburgu to vypadalo jako v království luxusu, nechyběly ani sprchy, na vyhlídkové palubě hrál pianista, podávalo se teplé jídlo a šampaňské. Za kormidlem byl zkušený Max Pruss, zkušeně vedl obří plavidlo na jeho vzdušných cestách. Hindenburg pohánělo 12 motorů. Let přes Atlantik díky jejich výkonu trval jen něco přes 5 dní.
Přes Atlantik letěl Hindenburg poprvé v roce 1936. To už svět byl na prahu druhé světové války a na Německo bylo uvaleno embargo. Vzducholoď kvůli tomu nebyla naplněna heliem, jak bylo obvyklé, ale hořlavým vodíkem. To se ukázalo jako velmi nešťastné řešení.
Král nebes v plamenech
Při svém letu 3. května roku 1937 z Frankfurtu do New Yorku nastaly nad New Jersey problémy. Nad letištěm Lakehurst řádila bouře, Pruss musel přistávací manévr dvakrát opakovat. Přistání probíhalo tak, že vzducholoď shodila na zem lano, to bylo přivázáno ke stožáru. Po několika chvílích však obří doutník naplněný vodíkem vzplanul a proměnil se v jednu obří ohnivou kouli.
Zkáza obletěla celý svět
Zemřelo 25 lidí, další utrpěli popáleniny včetně kapitána Prusse. Celá vzducholoď shořela za 34 vteřin, to byl neuvěřitelně krátký čas. Je zázrak, že nezahynuli všichni lidé na palubě. Na místě bylo mnoho reportérů, jeden z nich, Herbert Morrisson, dokonce natočil katastrofu na kameru. Záběry obletěly celý svět a vyvolaly senzaci. Jak mohlo dojít k takové strašné zkáze, ptali se lidé po celém světě.
Na tuto otázku dodnes není jasná odpověď. Mluvilo se o sabotáži, což se nikdy nepotvrdilo. Odborníci na letectví spekulovali o proražení pláště jedním z lan a zlomení jednoho žebra konstrukce. Ani to ale není bráno jako věrohodné vysvětlení. Mnohem pravděpodobnější byla teorie o náhodné jiskře, která vedla k požáru. Jenže jak jiskra vznikla? Řecký vědec Konstantinos Giapis ve své laboratoři v areálu americké univerzity Caltech postavil model části vnějšího povrchu vzducholodi, aby našel na tuto otázku odpověď.
Vzducholoď jako jeden velký kondenzátor
Jeho laboratorní pokus potvrdil, že po uzemnění se vzducholoď více elektricky nabila. Když byla spuštěna kotvící lana, elektrony ze zemského povrchu se rozšířily do rámu, čímž loď získala kladně nabitý plášť a záporně nabitý rám. Jinými slovy, uzemněním rámu pomocí kotevních lan posádka přistávající lodi neúmyslně vytvořila větší prostor pro shromažďování kladného náboje na lodi, což připravilo půdu pro katastrofu.
„Když rám uzemníte, vytvoříte kondenzátor - jedno z nejjednodušších elektrických zařízení pro ukládání elektřiny - a to znamená, že můžete akumulovat více náboje zvenčí," říká Giapis pro server greekreporter. „Provedl jsem několik výpočtů a zjistil jsem, že nabití kondenzátoru této velikosti by trvalo čtyři minuty!" Aby ale došlo k požáru, musely by se jiskry nějak dostat k hořlavému vodíku. Podle Giapise vodík skutečně unikal na jednom konkrétním místě na zádi. Všude na povrchu Hindenburgu to jiskřilo, zejména v blízkosti kožených těsnění, kterých byl trup vzducholodi plný. Jedna jiskra na zádi zapálila vodík a dál už bylo vše otázkou několika desítek vteřin.
Vzducholodím už nikdo nevěřil
Ať už to s příčinami zkázy Hindenburgu bylo jakkoliv, tragédie byla ránou pro prestiž Německa. Zeppeliny byly považovány za absolutně bezpečné létající chrámy luxusu. Poté, co obletěly záběry katastrofy celý svět, důvěra v tento dopravní prostředek zcela zmizela. Vzducholodím jako královnám nebes zvonil umíráček, svůj prostor musely přenechat letadlům.
Zdroj: greekreporter.com
KAM DÁL: Létající zadek je největší vzducholoď současnosti.
