Když začala druhá světová válka, bylo Františku Schnurmacherovi šestadvacet let a jako syn z početné židovské rodiny právě hospodařil na rodinném statku v Běhařově, malé obci v jihozápadních Čechách. To mu ale nacisté tolerovali jen do konce roku 1942, kdy jej spolu s dalšími odvezli do Terezína. Už tam zažil jeden z prvních ohromných šoků, jichž měl následovat ještě nespočet. Když totiž Němci zjistili, že někteří židovští chlapci napsali tajně dopisy domů svým rodinám, přikázali jejich popravu. Vykonat ji měl ale někdo z ostatních nucených obyvatel Terezína. Když se nikdo nehlásil, vyhrožovali popravou každého desátého vězně, až na sebe tento děsivý úděl přece jen někdo vzal. Nedobrovolným katem se stal vyučený řezník Fischer. Přesto, že tímto rozhodnutím zachránil bezpočet dalších vězňů, ti mu jeho čin nemohli odpustit. Bylo to hrdinství nebo ne?
Chtělo to štěstí a taktiku
O rok později už Františka a jeho rodinu čekala cesta do Osvětimi a za dalšího půl roku, už jen on sám putoval dál do Schwarzheide na práci. Vhodné a práceschopné muže tehdy vybíral sám doktor Mengele. Z celé velké rodiny na konci války zbýval jen on sám, dva jeho sourozenci a jeho synovec Harry. Jak se Františku Schnurmacherovi podařilo přežít?
Všechno umím a chci pracovat
Zásadní roli v tehdejší šílené době samozřejmě hrála náhoda. Kdykoliv si mohl kterýkoliv z nacistických dozorců v Terezíně i koncentračním táboře vybrat libovolného vězně a zkrátka jej popravit nebo poslat na smrt do plynové komory. Proti takovému osudu obrany nebylo. Někdy se ale podle vyprávění tohoto pamětníka tolik potřebnému štěstí přece jen trochu napomoci. On, jak se ukázalo, si vypracoval strategii, která mu umožnila nejen přežívat v o malinko lepších podmínkách, ale dokonce také pomáhat ostatním vězněným členům své rodiny. Šlo o jedno jediné – hlásit se dobrovolně na jakoukoliv práci, kterou právě Němci potřebovali zastat.
Tajné přilepšení pro rodinu
Velkou výhodou tohoto vězně byla znalost zemědělství, a tak už v Terezíně mohl pracovat u koní a na poli. Čas od času se mu podařilo přinést pro rodinu zeleninu, kterou schovával v malých sáčcích nebo na chomoutech koní. Pak už jen stačilo zajistit, aby se koně při německé kontrole plašili, a cesta pro trochu jídla byla přece jen o maličko bezpečnější. Nic z toho by ale nebylo možné, kdyby se nevyhnul prvnímu transportu do Osvětimi, na který měl nastoupit prakticky ihned po příjezdu do Terezína. Mléko, které mu tehdy lékař píchl do žíly, ale zajistilo tak vysoké horečky, že i sami nacisté uznali, že není transportu schopen. Do Osvětimi tak odjel až po několika měsících, tentokrát už dobrovolně, když nechtěl opustit zbytek rodiny a svoji maminku.
Tenké kameny zachraňovaly životy
Následovaly strašlivé měsíce nekonečné práce, smrti všude okolo a také docela zbytečného tahání kamenů z místa na místo jen proto, aby si vězni nemohli odpočinout. Vězni si přitom nesměli vybrat žádné malé kameny, jinak byli biti leckdy až k smrti. František Schnurmacher přišel na taktiku, jak splnit nacistický příkaz a přitom přežít. Šlo o to vybrat si kámen sice dlouhý, ale co nejtenčí. Takový vypadal „dobře“, ale vězně nevysílil tak, jako jiné. Tohle všechno ale mělo skončit v červnu roku 1944, kdy byly plynové komory vyhrazeny právě pro takové vězně, jakým byl i František Schnurmacher. Jediné, co jej znovu zachránilo, byl nedostatek dělníků v Německu, a tak následovaly prohlídky doktorem Mengelem a následný transport dvou tisíc vybraných vězňů do Schwarzheide na nucené práce.
Dobrovolníkem za kousek chleba nebo teplo
Ačkoliv už nebyl v koncentračním táboře, vyhráno rozhodně neměl. I zde byl jen pouhým vězněm, odkázaným na milost či nemilost dozorců. Mnoho jeho kamarádů bylo zabito kvůli krádeži kousku jídla, pomalé práci nebo zkrátka jen proto, že se na esesáka špatně podívali. František Schnurmacher i ve Schwarzheide ukázal svoji vynalézavost a předvídavost. Kdykoliv bylo potřeba, aby se někdo přihlásil třeba k opravě zařízení nebo jiným pracím, které znal z hospodářství, nikdy neváhal a přihlásil se jako první. Za takovou práci většinou dostal i trochu jídla navíc a v zimě, kdy by musel dřít na mrazu, se třeba práce u kotle, v němž se ohřívala voda na míchání betonu, byla doslova život zachraňující výhrou.
Přečkal i pochod smrti
Konce války se dočkal zase v Osvětimi, kam Němci vypravili pochod smrti, Kdo nemohl jít, toho zabili. František Schnurmacher došel a zažil osvobození Rudou armádou. Po válce se vrátil domů, ujal se rodinné farmy a mohl mluvit o neskutečném štěstí. Pak ale přišli komunisté a on musel rodinný majetek odevzdat. Sebrali mu i zbraně, asi aby jako „kulak“ nemohl dělat revoluci. Mimochodem – to samé udělali jen o pár let dřív nacisté…
Nespolehlivý kulak...
On ani jeho žena nebyli pro stranu dost spolehliví na to, aby mohli pracovat na místě, které by si snad vybrali. On dostal místo v mlékárně, jeho manželka zůstala v domácnosti. Ani to ale nebylo všechno. Nakonec rodině (v té době už měli Schnurmacherovi dvě dcery) poručili přestěhovat se z rodinného statku do Domažlického paneláku, dcery nesměly studovat. To všechno poté, co si prožil peklo na zemi. Můžeme se bavit o spravedlnosti?
Zdroj: Paměť národa, wikipedie, irozhlas
KAM DÁL: Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev.
